Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

2. kapitola

12. března 2020 v 19:10 | Anielik |  Drahá Carly...
Vždycky jsem maminku obdivovala za její odvahu a vytrvalost. I když byl život sebetěžší, nikdy to nevzdala. Ba naopak, nikdy na tuhle cestu ani nepomyslela.
A přitom mě občas přijde život k neunesení těžkej a přemýšlím, jak jej ostatní zvládají, v jejich podání to totiž vypadá strašně jednoduše, ikdyž není.
Nehledě na to, kolik měla mamka starostí, vždy tady byla pro mě, aby řešila moje problémy a potíže ještě před těmi jejími, ty jí přišly v tu chvíli vedlejší.



Škola v ten první dne utíkala pomalu. Hodiny se vlekly a já nevěděla, jak to utrpení o něco ztlumit. Stále jsem si před očima přehrávala Dylanovu tvář. Něco mě na něm zaujalo. Pomalu jsem se zasnila a ztratila pojem o hodině. natolik jsem se zasnila, že mě neprobral ani hlas učitele volající moje příjmení.
"Slečno Williamsová...?!" znšl už poměrně rozčíleně, možná proto, že mé jméno opakoval už asi potřetí. Cukla jsem sebou a probrala se ze snění. Všichni se na mě dívali s pohledem, jako kdybych byla divná.
"Ano..?" odpověděla jsme pomalu profesorovi. "Můžete prosím odpovědět na otázku, slečno Williamsová?" založil si profesor ruce a netrpělivě podupával nohou.
"Ehm.. promiňte, neposlouchala jsem, zamyslela jsem se..." zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho a trošičku se začervenala. "To vidím...." odsekl profesor nasupeně. Pak se trochu uklidnil. "Alespoň jste upřímná... ať se to neopakuje." dodal a vrátil se opět vykláádní látky.
Po zbytek dne už jsem si nedovolila se v myšlenkách zatoulat. Nerada bych začala špatnou nohou a udělala si hned mezi profesory i spolužáky špatné jméno.
Večer jsem byla ráda, když jsme se konečně dostala domů. Měla jsem to štěstí, že jsme měla celý důmn pro sebe. Mamka se ještě domů nedostavila a tak jsem si mohla prozatím užívat soukromí, než se rodiče vrátí domů. Dělali kolikrát do noci.
Najednou se ozvalo cinkání telefonu, to mamka.


Odložila jsem telefon a upřela pohled do stropu. "Takže tu budu sama až do noci. Až naši přijdou, budu už dávno spát..." pomyslela jsem si a přetočila se na bok. Ani jsem neměla moc hlad. Zase jsem přemýšlela o Dylanovi. Byl moc milý. Vlastně jako jeden z mála, zbytek si asi po dnešku musí myslet, že jsem hodně divná.
Přikryla jsem se do deky a pořádně se zachumlala, byla jsem tak vyčerpaná, že jsem hned usnula a probudila se až ráno, kdy mě vzbudil budík.

Polekaně jsem se rychle posadila na posteli. Lekla jsem se, že jsme hned druhý den zaspala. Nezaspala. Naštěstí. Oddechla jsem si a trochu se uklidnila. Oblékla jsem si prosté, světle růžové šaty se širokou sukní, džínovou bundu a obula jsem si tenisky.
Seběhla jsem po schodech dolů do kuchyně. "Dobré ráno mami..." zašveholila jsem a dala mamce rychlou pusu na tvář. "Dobré ráno zlato." odpověděla mamka s úsměvem.
"Táta není doma?" zeptala jsem se mámy a rozhlížela se zmateně po kuchyni. "Kdepak, už musel do práce. Ale posílá ti pusu." usmála se na mě mamka znovu. Pokrčila jsem rameny a zakřenila se. "Nevadí..." zasmála jsem se. "Já jemu taky.." dodala jsem ještě a posadila se na židli vedle mamky.
Nasypala jsem si plnou misku cereálií a zalila je pořádnou dávnou mléka, přesně tak, jak jsem to měla ráda.
Po snídani mě mamka odvezla, cestou do práce, do školy.
"Jestlipak dneska uvidím Dylana..." pomyslela jsem si. A opět se zasnila. Mamka si toho všimla.
"Děje se něco zlatíčko?" tázavě se na mě podívala. "C-co..?" trhla jsem sebou a pak si uvědomila, co se stalo. "Kdepak.." usmála jsem se. "Určitě?" ujišťovala se mamka. "Určitě." potvrdila jsem jí se širokým úsměvem, až se zuby zaleskly ve světle.
"Díky, mami." dala jsem mamce pusu a chopila se svého batohu, pak jsem vyklouzla z auta a ještě rychle za sebou zavřela dveře a mávla mamce, než odjela pryč. Otočila jsems e čelem ke škole a vykročila po cestě k budově.

Ve škole bylo příjemné přítmí, oproti sluníčku venku. Namířila jsme si to ke svojí skřínce a sundala ze zad batoh, abych si tam naskládala učebnice. Když jsem si myslela, že mám už šechno zabalené, zabouchla jsem skřínku a už jsem se chtěla sehnout pro batoh.
Leknutím jsem málem zase vrazila do dalšího náhodného člověka, za dva dny. Za dvířkama skřínky se totiž objevila Dylanova tvář.
"Vylekal jsem tě..?" usmál se na mě šibalským úsměvem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama