Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

1. kapitola

7. března 2020 v 23:32 | Anielik |  Drahá Carly...
Když jsem byla ještě malá, moje mamka mi vyprávěla příběh o tom, jak se dala dohromady s mým tátou. Požadovala jsem jej vyprávět stále dokola. Mohla jsem ho slyšel milionkrát a stále mě chytal u srdce. Jak já ho milovala. Lepší, než kterákoliv pohádka na světě!
Jak jsem ale byla starší, příběh se pomalu změnil. Až časem jsem totiž pochopila, že ten příběh je plný pocitů a těžkých rozhodnutí. Měnil se a rozvíjel, stejně jako jsem se měnila a rozvíjela já. Více a více jsem obdivovala mamky sílu, vytrvalost a hlavně to, že to nikdy nevzdala.
A ačkoliv se příběh s mým přibývajícím věkem měnil, jeho konec mě chytal za srdce stále stejně.
Všechno to začalo v sedmdesátých letech. Psal se rok 1972 a moje mamka se zrovna přistěhovala s rodiči do města.



"Tak jsem konečně tady..." pomyslela jsem si v duchu, když jsem stanula před svou novou školou. Zdi z červených cihel svítily na sluníčku, v oknech se odrážely sluneční paprsky a kolem vchodu se schromažďovali studenti. Studentky v krátkých sukních, ve kterých vynikla jejich hubená těla opálená od letního slunce a studenti, kteří se nesnažili skrývat, že je to velice zajímá.
"Tenhle středoškolský způsob života mi přišel vždy strašně povrchní... nechápu, proč jsme alespoň na ten poslední rok nemohli ještě zůstat v Kansasu a museli jsme sem do Dakoty... " pomyslela jsem si ještě a vykročila k bráně do, alespoň pro mě, nového světa.
Oproti venku zde panovalo hrozné přítmí a očím chvíli trvalo, než si přivykly na tmu, a bílé stěny obložené stejnobarevnými dlaždicemi tomu moc nepomohly.
"Tak jo, někde bych tu měla mít skřínku..." zamyslela jsem se při pohledu na papír, který jsem mnula v ruce a na kterém byly všechny, podle ředitelky, důležité informace pro to, abych přežila první dny, než se rozkoukám.
"Osmdesát tři, osmdesát tři, osmdesát... tři..." předříkávala jsem si nahlas, když jsem postupovala řadou skříněk se zvyšujícím se číslem.
"A! Tady to je!" zaradovala jsem se, když jsem narazila na povědomé číslo a vytočila kombinaci, která byla na papíře uvedená taky. Následně ji i změnila na něco, co si budu pamatovat o dost lépe.
Narovnala jsem si do skřínky učebnice a nechala si u sebe jen to nejnutnější. Zaklapla jsem skřínku a otočila se na druhou stranu, směrem k učebně chemie.
"Pozor!" slyšela jsem dříve, než jem si všimla zdroje. Pak už jsem slyšela jen táhlý nářek a slyšela padající učebnice.
"Moc se ti omlouvám..." řekla jsem po pár sekundách ticha, když jsem pomáhala sbírat učebnice. "To nic..." odvětila studentka přede mnou a letmo se pousmála. Měla zrzavé lokýnky a nos samou pihu, ale také vlídnou a upřímnou tvář.
"Nejsí dnes první ani poslední..." dodala ještě a zašklebila se na mě. "Ten první den nové školy teda stojí za to..." povzdechla si víceméně pro sebe.
"Ty jsi tu dnes taky první den?" usmála jsem se na ní s nadějí, že na tom ještě nejsem nejhůře. Nebo že je na tom alespoň někdo stejně, jako já. "Jo, přistěhovali jsme se před začátkem léta..." odvětila a pousmála se.
"To my se přistěhovali před dvěma týdny." opáčila jsem a lehce pokrčila rameny. Usmála se na mě.
"Ah, jsem to ale nevychovanec..." mávla horlivě volnou rukou, zatímco druhou přidržovala posbírané učebnice.
"Já jsem Alex..." podala mi ruku na znamení seznámení a znovu se usmála. "Těší mě, Ellie..." vrátila jsem jí úsměv a potřásla si s ní rukou.
"Myslím si, že bysme měly jít. Nebo přijdeme na první hodinu pozdě..." naznačila jsem lehkým pokynutím hlavy směrem k učebně chemie.
"Ou, jistě..." pokývla souhlasně a rozešly jsme se spolu k učebně chemie.

Hodina chemie byla strašná otrava. Všechny ty chemický vzorce a vzorečky - to nebylo nic pro mě. Ale jestli jsem chtěla ve studiu pokračovat dál, musela jsem to přetrpět.
Po pětačtyřiceti minutách, které se neúprosně táhly, konečně zazvonilo a já se probudila z bloudění vlastními myšlenkami.
Posbírala jsem si postupně svoje věci do náruče. Jeden by čekal, že vypadnu z učebny mezi prvními, ale já byla překvapivě pomalá. Odcházela jsem z učebny mezi posledními, kdy jsme v učebně zůstali už jen já a jeden spolužák.
"Hej!" ozvalo se za mnou, zatímco jsem byla na odchodu. Otočila jsem se a uviděla cizí mužskou tvář. "Tak počkej!" ozval se ten kluk znovu a já se zastavila, jen na něj mlčky koukala a čekala. "Ty jsi tu nová, viď?" prohlásil, když ke mě doběhl. Zastrčila jsem si pramen svých dlouhých, hnědých vlasů za ucho a zvídavě na něj pohlédla. "Z čeho tak soudíš?" Naklonila jsem trošku hlavu na stranu a sledovala jeho reakci.
"Nikdy jsem tě tu neviděl." pokrčil samozřejmě rameny. "Tvoje oči bych si pamatoval." dodal a poušklíbl se.
Lehce jsem se začervenala a pousmála se. "Přistěhovali jsme se s rodiči před dvěm týdny." pokývla jsem hlavou. Chvíli bylo ticho, docela příjemné ticho.
"Jsem Dylan..." přerušil ticho jako první. "Ellie..." odvětila jsem s úsměvem. Další chvilku bylo ticho.
"Asi bysme..." odmlčela jsem se a mávla rukou přes rameno ke dveřím. "...měli jít, abysme nepřišli pozdě na hodinu." dokončila jsem a ještě chvíli váhala. Mlčky přikývl a pak jsme se společně odebrali k odchodu z učebny.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lilith Uchiha Lilith Uchiha | Web | 8. března 2020 v 11:50 | Reagovat

Velmi poutavé a zajímavé. Těším se na další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama