Nějakým záhadným způsobem se mi povedlo zase po roce napsat kapitolu a s politováním musím říci, že dosti ztuha. Seděla jsem u toho jedno odpoledne a napsala deset řádků. Seděla jsem u toho druhou noc a psal ztuha zbytek kapitoly. Ale nějak se mi nepodařilo zažehnout ten večer onu jisrku, která mne vždy táhla do psaní a mě šlo psaní a hledání slov samo, proto možná odpusťte, že tato kapitola nebude tak zábavná jako jiné kapitoly, ba ani tak akční, ci záživná, avšak má duše spisovatele se velice snažila.
Stejně ta jako se snažila napsat i jiné věci, například i věci na téma týdne, ale ono se moc nedařilo.
Nuže, přináším vám alespoň tuto kapitolu a doufám, že si zachová příběh i nadále vaši přízeň, milí čtenáři.
Za svitu slunce a luny

Když se Lill probudila, ještě ani nesvítalo. Nejspíš asi ani dlouho nespala, možná hodinu, možná dvě. Zamrkala do tmy ospalýma očima a posadila se. Stále napůl spala a nic moc neviděla. Zlaté jiskřičky poletovaly kousek nad větví a alespoň trošku usnadňovaly pohled do tmy.
Vypadalo to, že byla jediná, kdo spal. Ostatní byli vzhůru. Seděli na okraji větve a hleděli tiše do tmy. Vstala a přehodila si pokrývku kolem ramen. Pomalým šouravým krokem se přesunula za nimi. Ramir pootočil hlavu jejím směrem, když zaslechl, že vstala a poté upřel zrak zpět do tmy.
Posadila se vedle Ramira a zahleděla se do mezery mezi stromy, kde byly vidět hvězdy. "Je tu krásně, když ti nejde zrovna o život." šeptla do tmy a stále hleděla před sebe na hvězdy.
Její řeč zůstala, zdálo se, nepovšimnuta. Všichni seděli nehnutě dál. Lill si smutně povzdechla a zase se vydala zpět na místo, kde ještě před chvílí spala. Když v tom ji někdo chytil a ruku a stáhl zpátky. V té tmě mu neviděla pořádně do tváře, ale byla si jistá, že to byl Ramir.
"Pššt" zašeptal Ramir do tmy a pohledil ji rukou po zádech. Ještě stále na sobě měla deku. Lill se pousmála a opět se zahleděla před sebe. Se všemi těmi hvězdami nad hlavou a zářivým měsícem jehož paprsky prosvítaly skrze koruny stromů, všechny ty jiskřičky a ticho, které občas přerušilo cvrkání cvčků a jiné noční zvuky, to byla nádhera. Všechen ten klid a ta troška světla, jí dodávaly prazvláštní klid.
"Neměla bys tolik hlučet. A měla by ses pořádně vyspat." zašeptal. "Nemůžu spát." odvětila Lill a zaposlouchala se do zvuků noci. "Zítra nás čeká dlouhá cesta, měla by jsi být odpočatá, do svítání ještě zbývá hodně času, za úsvitu vyrazíme." Lill si povzdechla a pokrčila rameny. Sklopila hlavu a zachumlala se ještě více do deky, načež si opřela hlavu Ramirovi o rameno.
Ramir na ni pohlédl a v té tmě by se mohlo zdát, že se pousmál. Lill opět začaly padat oči a po chvíli usnula.
Když se Lill probudila, bylo už světlo. Ležela schoulená opět u kmene stromu pod přikrývkou. Nejspíše ji někdo odnesl zpět, jakmile usnula. Všichni už byli vzhůru, nebo možná ještě stále byli vzůru. Vypadalo to, že ostatní vůbec nespali. Balili si věci a když si Ramir všiml, že je Lill vzhůru, pousmál se. "Nakhla eh, tak už jsi konečně vzhůru. Jak jsi se vyspala?" pravil a poušklíbl se. Lill bylo jasné, že si jí tak trošku dobírá.
"Inu, moje postel to nebyla, ale bylo to lepší, než by se dalo čekat." zakřenila se Lill s úsměvem a protáhla se. Skopala ze sebe deku a vyskočila na nohy. "Tak kam máme dnes namířeno?" přejela pohledem všechny přítomné a zastavila se na Ramirovi. Vlastně kromě něj a jeho bratra nikoho jiného neznala, ba ani tváře jí nebyly povědomé. Ramir nejpíše zahlédl Lillin zmatený pohled a přistoupil blíž. "Vlastně jsme ani neměli šanci se představit..." začal a ukázal na prvního člena skupiny "Tohle je Naymar, můj bratr, toho už jsi měla šanci poznat..." ukázal na druhého člena, který měl dlouhé blonďaté vlasy a na každé straně se mu táhl dozadu jede stočený pramínek vlasů, oba se u vzadu za hlavou spojovaly do malého culíku spojeného ozdobným korálkem. Měl pronikavě modré oči a ve tváři lišácký výraz. Byl to ještě kluk, rozverný a neunavitelný kluk. "Tohle je Miamarr, můj nejlepší přítel, který je pro každou špatnost, ale nikdy tě nenechá nést břemeno samotného." vyměnili si s Ramirem významné pohledy, ve kterých byla divoká jiskřička ne tak dávno ztraceného dětství.
"Dalším naším členem a mým přítelem je Kiruwi..." odmlčel se a ukázal na předposledního člena skupinky elfů, který byl zrovna zaměstnán balením věcí a nevěnoval jim příliš velkou pozornost. Jeho vlasy byly černé jako ta nejtemnější noc a ve tváři měl vážný výraz. Vypadal jako by se ani usmívat neuměl, pokud se vůbec někdy usmíval. Když Ramir vyslovil jeho jméno, jen sebou cukl a více se jim nevěnoval.
Ramir se naklonil k Lill, dal si ruku před ústa směrem ke Kiruwimu a ztišil hlas. "Je to trošku morous, mezi námi, ale je to můj dlouholetý přítel a život bych za něj položil." pousmál se a mrkl na ni, načež se se opět odtáhl a mírně si odkašlal.
"Ehm.." odmlčel se "A tohle je poslední člen našeho seskupení..." ukázal na posledního elfa s hnědými, na sluníčku až zrzavými vlasy, které měl zastrčené za uši a na tváři rozpačitý výraz. "Toto je Cillio. Musíš ho omluvit, je poněkud stydlivý, obzvláště ke slečnám." pohlédl na Cilia a uštěpačně se ušklíbl.
"Moc mě těší, já jsem Lillas, ale všichni mi říkají LIll." usmála se, ale její vlastní ostýchavost ji donutila zapíchnout pohled do země.
V tom jejich úvahy a představování přerušil Kiruwi. "Měli bychom jít..." pronesl stroze. "Běsové nám už mohou být v patách a čím větší budeme mít náskok, tím lépe pro nás." ve tváři měl výraz ještě zamračenější, než prve, ačkoliv už to vypadalo, že to více nejde.
Ramirovi zhasl úsměv na rtech a také zvážněl. "Kiruwi má pravdu..." prohlásil a i ostatní věděli, že to tak je a měli by co nejdříve vyrazit. Ramir se otočil na Lill. "Sbal si věci Lill, musíme co nejdříve vyrazit." kývl hlavou na Lill a Lill mu jen mlčky přikývla nazpět a začala si balit své věci. Srolovala přikrývku a schovala ji zpět do batohu. Už přestávalo být pomalu ale jistě chladno a začínalo se oteplovat. Vypadalo to na krásný slunný den.
Putovali dále podél proudu řeky Rui. Mezi stromy prosvítaly paprsky slunce, které se pomalu zvedalo z obzoru výše na oblohu a zkracovalo jejich stíny. Slunce bylo teplé, ale mezi stromy bylo příjemně chladno. Kolem bylo slyšet bzučení všelijakého hmyzu a šum vody, která se líně valila v korytu podél jejich cesty.
Šlo se dobře. Cesta vedla po rovince a nebylo na ní moc křoví ani jiného porostu, takže se jim šlo všem hladce. "Jak daleko dnes půjdeme?" prolomila jako první mlčení zvědavě Lill. "Tak dalek, jak jen to půjde." odvětil jí stručně Ramir a více si jí nevšímal, snažil se hlavně hlídat cestu a okolí, stejně jako ostatní, kteří se stále rozhlíželi na všechny strany a kontrolovali, jestli jsou stále v bezpečí. "Musíme dnes dojít alespoň na rozvodí řeky. Tam už se rozhodneme, kudy půjdeme dále." dodal Ramir a nadále si všímal cesty.
Slunce se nad nimi konilo k západu a pomalu opět prodlužovalo jejich stíny. Šli celý den bez odpočinku. Lill už docházel dech i síly. Všichni ale věděli, že musí pokračovat dále a nesmí se zastavit, dokud to nebude nezbytně nutné.
Nebezpečí by totiž mohlo přijít odkudkoliv a kdykoliv, musejí spěchat a před ničím se nezastavovat. A hlavně si hlídat, co mají za zády.





