Byla nervózní a třásly se jí ruce. Dneska mu to musí říct. Musí mu konečně říct, co k němu cítí. Ale toho odmítnutí se bála více, než toho, že by mu to měla říct. Přetáhla si tričko přes hlavu a přešla ke stolku s kosmetikou, kde se posadila a pohlédla do zrcadla. Byla strašně bledá a vypadala jako mrtvola. Pochybovala, že by jí snad od toho make-up mohl nějakou cestou odpomoci, ale musela to zkusit.
Obtáhla si tenkou černou linkou horní víčka očí a make-up radši se stínama vynechala. Mezitím si zapla kulmu ležící na stolku, dala do ní pramínek vlasů, natočila a počkala chvíli na pípnutí a vlasy vyndala. Takhle chvíli postupovala po celé hlavě, až měla natočeny všechny vlasy.
Podívala se na sebe ještě jednou naposledy do zrcadla, lehce pročísla rukou natočené vlasy a povzdechla si. Dneska bude její velký den, ať už nejlepší nebo nejhorší.
Podívala se na hodinky a zděšeně vyskočila ze židle. "Ježiši, to už je tolik hodin!" zvedla se, rychle vzala kabátek z věšáku, vzala kabelku, do které hodila klíče, telefon a peněženku a zabouchla za sebou dveře.
Parkovala hned za rohem, venku už byl sníh, zrovna se snášely z nebe bílé vločky. Oklepala si svůj černý kabátek i červené šaty které jí dosahovaly ke kolenům a zadupala, aby jí z vysokých kozaček opadal sníh.
Rychle vlezla do auta a nastartovala.
Vždyť toho člověka znala odmalička, na tom místě už několikrát byla, tak co se to s ní dneska děje?
Pustila si nějakou hudbu na rozptýlení a stáhla ruční brzdu. Vyjela z parkovacího místa na svou oblíbenou vyhlídku.
Trvalo to chviličku, než tam dojela. Nikdo tam nebyl, byla tam první. Vypnula motor a vynadala klíčky.
Ruce se jí třásly ještě více a bušení jejího srdce museli snad slyšet i lidé na druhé polokouli.
Vystoupila z auta a zamkla. Pomalými kroky se přesunula na místo, odkud šlo vidět celé město v záři nočních světel. V hlavě i před očima se jí promítaly vzpomínky. Vše co zažila tady i jinde. Vše, co zažila s ním.
Však do teď byli jen přátelé. Jasně, možná mezi nimi přeskočila nějaká ta jiskra, ale to přeci nemuselo nic znamenat.
Čas ani nevnímala. Nevěděla, jestli utíká rychle nebo pomalu. Hlava se jí točila a ona bloudila někede daleko v myšlenkách.
Úplně přeslechla i přijíždějící auto. Najednou se za ní ozval hlas, který ji vytrhl z jejích myšlenek.
"Nečekal jsem, že tady budeš tak brzy." usmála se pro sebe a otočila se. "A já zase nečekala, že tady budeš tak pozdě." usmála se a trošku i ušklíbla. Měla ráda tohle jejich pošťuchování. "Ahoj." usmíla se na něj první a objala ho jao vždycky. Pravda, trochu se uklidnila. Ale třásla se stále a srdce nepřestávalo bušit. Chvíli jí něco říkal, ale ona ho skoro nevnímala. Myslela jen na to, jak mu to vše má říct, na jeho úsměv, utápěla se mu v očích a ulpívala na rtech, které měla strašné nutkání políbit, ale neměla k tomu odvahu. Z pohroužení ji vytrhl až jeho tázavý výraz. "Co?" otřepala se a začala ho vnímat. "Cože?" usmála se zmateně. Zasmál se. "No že je dneska docela hezky vidět." zopakoval svoje poslední slova a ona pokývla hlavou na znamení souhlasu. "To jo, už i sněžit přestalo." stáli vedle sebe u zábradlí a koukali před sebe. Stál jen kousíček od ní. Chystala se nějak začít, ale jediné, čeho docílila bylo toho, že se jí srdce rozbušilo ještě více. "Víš..." začala dál jí selhal hlas. Dále se nedostala. "Ano? Copak?" podíval se na ní nic netušíc.
Otočil se k ní a nyní mu koukala hleděla tváří v tvář. Byla strašně nervozní, ale musela mu to nějak říct.
"Víš, poslední dobou myslím jen na tebe. Cítím se s tebou občas tak trochu jako malá holka, ale také cítím, že se s tebou nemusím ničeho bát. Srdce mi buší, že ho snad musíš slyšet a ruce se mi třesou, že bych teď byla snad schopná ti ze smetany udělat máslo." nervózně se uchechtla. "Vlastně nevím, jak ti mám tohle vše říct, známe se tak dlouho a poslední dny s tebou byly krásnější snad než cokoliv předtím. Vzpomínky na to vše tak zahřívají srdce, že pode mnou i sníh začíná tát." usmála se nervózně se zahleděla do země. "To co mě vlastně drží pži tom pocitu, že jsem šťastná, není nikdo jiný, ale ty." odmlčela se. "A vím, že mě možná odmítneš," oči jí zaplavily slzy. "ale já to musím zkusit. Nemyslím na nikoho jiného, jen na tebe. Na ty chvíle s tebou a na ty..." přerušil ji jemným přiložením prstů na její ústa.
"Tohle já přeci už dávno vím." uklidnil ji a přistoupil ihned ještě blíže k ní. Pozvedl jí jemně hlavu za bradu a políbil jí. Letmým pohybem ruky jí otřel slzy. Usmála se na něj a pohladila ho po tváři, ruce už stěží cítila. "Ou!" cukl sebou a chytil ji za ruce. "Ale teď pojď, máš strašně studené ruce." lehce pokývla hlavou a vydali se spolu k autu.
Dnešní den, bude díkybohu ten nejšťasnější a ne ten nejhorší v životě. Od teď bude vše jinak. Změna je holt život, beze změn by to neblo ono.






Pěkný příběh, takový ze života, a potěšil mě ten šťastný konec