Mrzne - venku padá zmrzlý sníh,
a mě v uších zní tvůj poslední smích.
Poslední a neupřímný,
než zakryly ti tvůj smích stíny.
Než zakryly tvé slunce mraky,
když vyhasneš ty, já vyhasnu taky.
Než pláč zakryje tvou krásnou tvář,
jsem tady jen pro tebe, ty víš, že mě tu máš.
Možná tohle všechno bylo málo, pro mě teda dost,
však v dnešní době, nejvzácnější - upřímnost.
Možná ti to nestačilo, možnás' chtěla víc,
já ti ale nemohl nic víc k tomu říct.
Snažil jsem se přivést tě zas zpátky,
zastavit tvé krvavé, se žiletkou hrátky.
Hrála jsi si se smrtí a já s tím nemohl nic dělat,
asi nedal jsem ti to, co jsi nejvíc chtěla.
Jenom o pár sekund, mohlas tu být dýl',
ty jsi byla všechno, o čem jsem po nocích snil.
Mohl jsem tě zachránit, kdyby snažil jsem se víc,
poslouchat tvé srdce a vyjít jemu vstříc.
Mohl jsem být hrdina, pro princeznu sladkou, svojí,
ale teďka jsem to já, co před tvým hrobem stojí.
Pokládám tam růže - co mohlo být jinak, líp?
Teď nedokážu svoje hříchy ze svý duše smýt.
Jednou se tam ale sejdem', budem' spolu navždy,
bezesporu šťastný, jak bývá v životě každý.
Jednou se tam sejdem, a já smeju hříchy svoje,
budu jenom tvůj a ty navždy moje.




