Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Kolik věcí se může pokazit při cestě autobusem

2. srpna 2018 v 22:32 | Anielik |  Spontánní kecy
Zdravím, dnešní článek bude trošku netradiční, jelikož bych vám ráda vyprávěla, co se mi stalo při cestě autobusem, jelikož jsem teď byla týden na távoře a tohle byl jeden úkol, který k tomu patřil.


Byli jsme ve středisku Růžená na Milevsku a měli jsme za úkol, jakožto vedoucí, svézt děti z různých koutů republiky, Letos to byla novinka, a měli jsme pro děti zajet autobusem v den odjezdu, nebo vlakem a poté s nimi dojet do Prahy na Florenc, odkud se už jelo společným busem. Zpátky to bylo podobné, jen jsme jeli společným autobusem a z Florence se poté rozjet na všechny strany s různými vedoucími a dětmi. Samozřejmě, že zadarmo by to nikdo neudělal, a tak jsme měli proplacené, či zajištěné jízdenky a k tomu pět set korun navíc.
Dříve jsme jen jako vedoucí dojeli den předem na tábor s věcmi a v den svozu do Prahy na Florenc a na dvě konečné metra případně pro jiné děti, bez příplatku. Letos tedy taky jel na Florenc někdo, kdo děti vyzvedl přímo v Praze, ale to také bylo bez příplatku.

V den odjezdu tedy odjížděly od nás dva autobusy. Jeden v půl jedné po obědě s dětmi, které z Prahy jeli ještě jinam, jako třeba já, do Chebu, a druhý autobus, v půl čtvrté, který jel jen s dětmi, co končili v Praze. My jsme po výjezdu jeli ještě na Varvažov, kde je areál od stejného majitele, kde se také pořádají tématické tábory, a vyzvedávali jsme zbytek dětí. Čekali jsme tedy dvě hodiny, ale děti se alespoň vyráchaly v říčce, která tamtudy tekla a my jsme alespoň měli čas řešit problém s vedoucím, který měl jet do Brna, ale nedorazil. Naštěstí to bylo asi jen třičtvrtě hodiny od Růžené a po dohodě s vedením jej dovezli autem a chvíli před třetí hodinou se vyrazilo do Prahy na Florenc. Někteří měli vyrážet z Prahy s dětmi kolem šesté buď vlakem, nebo autobusem, já do Chebu přímo z Florence, takže by nebylo tolik přebíhání. Jen mezi nástupištěmi.
Bohužel, jen co jsme dorazili na začátek Prahy, byly velké dopravní zácpy a řidič se to hned na začátku pokoušel objet. Jenže se pořádal cyklotriatlon a směrem do centra bylo vše uzavřené a tím pádem jsme dojeli až směrem na Jílové, kde byl pro změnu uzavřený a rozkopaný most.
Takže jsme jeli úplně ven z Prahy. zkusit to znovu objet a v tu chvíli jsme už všichni vedoucí zvedali telefony a řešili případné zrušení jízdenek s vedením a zakoupení jízdenek do pozdějších spojů.
Nakonec jsme se vrátili stejně směrem k dálnici a před Prahou jsme zkusili poslední možnou objížďku. Za jednou ze zatáček ale stálo auto a jelikož to řidič neočekával, dupnul prudce na brzdu, málem jsme skončili ve svodidlech. Ale vyrovnali jsme to a jeli dál. Vůbec jsme netušili, co to může způsobit.
Konečně to vypadalo, že je volná cesta a jeli jsme plynuleji. Dojeli jsme k Lochkovickému tunelu a tam se stalo, co nikdo nečekal. Umřel nám autobus, přímo uprostřed tunelu. V tu chvíli už veškerá naděje umírala, rušily se jízdenky a rezervovali se případně jiné.
Museli jsme počkat na policii. Byli tam sice do deseti minut, ale čas se krátil, musel dojet náhradní autobus, museli jsme přestoupit, přeložit kufry apod. Policie s řidičem se sice pokoušeli nastartovat, ale poté, co zjistili, co vše z autobusu teče, mu bylo doporučeno, ať to radši nedělá, Tekl olej, voda, snad všechnpo, na co si vzpomenete. Nejspíš od dřívějšího prudkého zabrždění.
Náhradní autobus dojel, dokonce ten, co dovážel zbytek dětí v půl čtvrté z Růžené, se pro nás vrátil.
Policie uzavřela celý tunel, abychom mohli přestoupit, nicméně na kufry už se nedostalo a zastavili jsme hned kousek za tunelem na EXITU 15. Nic tam nejezdilo a byl tam klid. Tam jsme čekali na odtahovou službu s původním autobusem. Už bylo šest hodin. Dětem docházelo pití, začínali mít hlad, hlavně ti nejmenší, starší byli v pohodě. Volali jsme rodičům, aby věděli, co se děje a že původní spoje nestíháme, Už i moje jízdenky se zrušily a já musela rodičům říct, co se stalo a že zatím nevím, jak dopravit děti až do Chebu. Stále nám říkali, že čtvrt hodiny a nakonec jsme čekali hodinu, ale autobus s odtahovou službou nedorazil, prý to není tak snadné, zapřáhnout autobus na odtahový vůz.
Dostali jsme pokyn vyrazit bez kufrů. Slečna, co jela do Olomouce už propadala zoufalství, jelikož měla v úložném prostoru původního autobusu peníze, klíče od bytu atd.
Děti se alespoň z autobusu, kde to bylo jak ve skleníku, přesunuli za autobus do stínu, ale nejmenší měli už žízeň a dostávali napít od vedoucích. V těch největších vedrech to bylo vše ještě těžší a já byla hlavně ráda, že jsme neměla 14 dětí z různých táborů, jako někteří, ale jen 6, po dvou z jiných táborů a ještě z toho 2 byly z našeho.
V sedm jsme tedy vyrazili na Florenc. Cestou jsme s majitelem CK řešili další spoje, které byly dost těšné. Já a Hradec Králové, jsme měli na přesun asi pět minut. Řidič a nikdo jiný jsme nechápali, jak se náš autobud dostal do Lochkovického tunelu a prej stačilo chvíli stát v zácpě a pak to bylo volné.
Možná lepší, že jsme neměli kufry, přebíhalo se nám snáze. Vzali jsme děti a běželi jsme na naše nástupiště. Dorazil i majitel CK, aby vše dořešil. Doběhli jsme na nástupiště, kde nám řekli, že RegioJet autobus, nejede až do Chebu, ale jen do Karlových Varů. Do toho všeho jsme předávala jedno neschopné a nesamostatné malé dítě hyperprotektivní babičce, která při cestě z Chebu na tábor, chtěla jet s dítětem až do tábora, jen proto, že zvracel. Dle mého si to dítě jednou ani neutře samo zadek a bude z něj trotlík.
Když jsme se dozvěděla, že jede jen do Varů, přeběhla jsme zase celé nástupiště za vedoucím, abych se optala, jak tedy, jelikož telefon nezvedal a on mi oznámil, že z Varů pojedeme do Chebu navazujícím spojem.
Natoupili jsme tedy bez dítěte s Babičkou, jelikož co by prý dělali ve Varech. Pro mě alespoň o starost méně a ještě me zdržovala tím, že nutně chtěla vše vysvětlit a snad by mě ještě obvinila z poruchy autobusu, kdybych zůstala déle. Jenže jsm ji utla s tím, že mám ještě odvést pět dětí a tento autobus musím stihnout.
Od vedení jsme dostala pokyn koupit dětem nějaké pití a něco k jídlu, že mi to poté proplatí.
Vyrazili jsme tedy autobusem, děti dostali vodu a nějaký ten croissant ke svačině a čekala jsem na další pokyn, jak tedy z Varů do Chebu. Nakonec jsem deset minut před příjezdem do Varů volala já, asistentce, poté vedoucímu a nakonec tedy obdržela instrukce a jízdenky, na mail, a byla ráda, že ve žlutém autobuse je Wi-Fi, protože už jsem neměla mobilní data.
Průběžně jsem informovala rodiče, jedno dítě si rodiče vyzvedli ve Varech ve třičtvrtě na deset, přijel tam za mnou i přítel, který přivezl ještě pití pro děti, byli jsme totiž jako vedoucí na táboře spolu. Já třetí rok, on první, přijel i s kamarádem, který vyl vedoucí s námio a přítel jej vezl do Varů aby pak pro mě mohl jet do Chebu.
Čekali jsme do čtvrt na jedenáct se čtyřmi dětmi. Jenže z dolního nádraží byla výluka a na horní jsme jeli náhradní dopravou. Vyrazili jsme vlakem nakonec z horního nádraží do Chebu, konečně se blížil konec.
Jenže jsme to ještě vzali přes Františkovy lázně kvůli nehodě a dorazili o dalších deset minut déle. Poslední děti jsem předala skoro o půlnoci a stručně vysvětlila co s kufry.
Vyrazili jsme tedy z Chebu s přítelem domů, vedení však bylo ochotné mi zajistit nocleh, kdybych se neměla jak dostat domů.
Doma jsme byli skoro ve dvě hodiny ráno a byli jsme totálně vyčerpaní. Ale šťastní, že jsme konečně předali děti a máme konečně klid.

Jeden by nevěřil, kolik se toho na jedné hloupé cestě může pokazit, ale nakonec jsme to zvládli a teď už se jen těšit na další rok a doufat, že snad tahle novinka, zase nebude.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama