Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Část šestá: Síla vůle

6. února 2018 v 16:55 | Anielik |  Cesta za kamenem mudrců
Nyní jsme měli projít skutečnou zkouškou. Došli jsme na konec celé té dlouhé, temné chodby, kde se nacházely dřevěné dveře. Do bílého dřeva byly vyřezány runami různé ornamenty a nápisy. Ani jeden z nás však nebyl tak dobrý, aby nápisy rozluštil. Tak daleko jsme v předmětu Starodávných run ještě nebyli.

"Hele, dveře! Pojď!" zavolala jsem na Matta a už se chtěla rozeběhnout ke dveřím. "Ne, počkej!" chytil mě za ruku. Cukla jsem sebou a otočila se k němu. "Co se Ti nezdá?" pohlédla jsem na něj a čekala se zájmem a odpověď. "V tom bude nějaký háček. Jen dva úkoly? Měly by být minimálně tři. Něco tu ještě bude a už to nebude tak snadné." Pronesl tlumeným hlasem a hleděl mi do očí. Zračil se v nich strach. Ne ale strach ze tmy, z hadů nebo něčeho podobného, ale strach z toho, co přijde a jak to s námi dopadne.
Chytila jsem ho pevně za ruku. "Ať přijde cokoliv, jsme na to dva." Pousmála jsem se na něj povzbudivě a čekala, co přijde, stejně jako Matt. Nemuseli jsme se ale ani ptát, ani dlouho čekat.
V jednom momentě nás pohltilo zoufalství a bezmoc. Temnota nás svírala a přivolávala stále k sobě. Byli to tři Mozkomoři. Zaječela jsem a do očí se mi nahrnuly slzy, tohle jsem nečekala.
Jeden se rozletěl ke mně a dva se ujali Matta. Začali nám okamžitě vysávat duši. Padla jsem k zemi a pomalu mi docházela síla. Matthew, ačkoliv na něj byli dva, se udržel ještě chvíli na nohou, poté se ale skácel k zemi a pomalu ztrácel vědomí. Hůlka se válela pár metrů ode mě, ale do mě vstupovala stále větší vlna zoufalství a přes slzy jsem málem už ani neviděla. Ovšem i mě byl Mozkomor schopen dát polibek smrti. Zůstala jsem už jen ležet na zemi a neměla jsem sílu cokoliv dělat. Jen jsem sledovala, jak Matt umírá. Nic jsem nedělala, jen jsem hleděla, jak ztrácím jediného, nejlepšího přítele.
Cosi ve mně zvolalo a snažila jsem se najít jedinou šťastnou vzpomínku. "Ne-, ne-… Ne-ne-chám Tě u-mřít…" dostala jsem ze sebe onu přísahu, kterou jsem měla vzápětí v plánu i naplnit. Zavřela jsem oči a vybavila si veškeré ty šťastné vzpomínky. Chvíle, které jsem trávila s Mattem. Každá z nich byla šťastná, když tam byl on. Zmohla jsem se s veškerými posledními silami na úsměv a natáhla se hbitě pro hůlku.
"Expecto patronum!" křikla jsem, až se zvuk rozezněl chodbou a z mé hůlky vylétl patron. Stříbřitý fénix, který se rozletěl napříč chodbou a postupně zakroužil kolem všech třech Mozkomorů. Ti se lekli a zmizeli pryč, zbyl po nich jen bílý, zářivý kámen.
Schovala jsem ho do kapsy a doplazila jsem se k Mattovi a snažila se ho probrat. Nenapadlo mě nic lepšího, než nechat patrona kroužit nad našimi hlavami a pomocí hůlky vyčarovat trochu vody, kterou jsem mu nalila do úst.
"Matte!" křikla jsem, když se konečně probral a objala jsem ho, v očích slzy. "Matte, ty žiješ!" brečela jsem mu štěstím do hábitu. "Ano, zachránila jsi mě." Usmál se na mě, ale bylo vidět, že ztratil hodně síly. I tak jsem mu pomohla na nohy. "Musíme dál… Když jsme se dostali až sem…" povzbudila jsem ho. Pustil se mě a pokusil se stát na vlastních nohou, trochu vrávoral, ale šlo to. Dveře se mezi tím otevřely a my mohli vejít. Nacházel se za nimi veliký sál. Strop jsme ani nezahlédli, ale po stranách místnosti byly sloupy a uprostřed obrovský pentagram, jehož obrysy byly vryty do kamenné podlahy. Kolem něj byly svíce, stejně tak jako na podstavci, kde se nacházela kniha, kterou osvěcovaly dvě svíce, po každé straně knihy jedna.
Vydali jsme se pomalu vpřed, abychom zjistili, co to má vše znamenat a jakmile jsme oba dva vstoupili dovnitř, dveře se, jak už bývalo na celé této cestě zvykem, zaklaply a zůstaly zavřené.
Ani jeden jsme nevěděli, co nás čeká, ale také nám bylo jasné, že to byla poslední zkouška a bude to ta nejtěžší.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama