Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Když se mosty a ženy rozpadají

28. ledna 2018 v 1:46 | Anielik |  Spontánní kecy
Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jestli jsou muži silnější než ženy a nebo jsou to ženy, kdo má prvenství v síle. Upřímně, všehny ty řeči o porodních bolestech a výchově dětí, jsem nikdy nebrala vážně. Chci říct, takovéhle řeči občas lidé mají, ne?
Nejsem chlap a nemůžu posoudit, jak to chlapi mají, jestli jsou silnější, nebo toho vydrží víc, nebo jestli je opravdu skolí jen rýmička, ikdyž vím, že muži city mají a nemají jich málo - i tak občas musí být žena ta silnější.
Jaké to je, když můžete napravit jednu věc a dostanete druhou šanci, ale přitom si uvědomíte, jak moc jste pokazili jiný vztah?
Víte, občas když přítel odjede a není doma, v ten moment mám občas pocit, že jsem úplně prázdná nádoba, mám v hlavě prázdno a hlavně v noci nebo k ránu, cestuji časem, vedu konverzace s lidmi, usmiřujeme se, vyříkáváme si věci, s některými lidmy přicházím o možnost být v kontaktu - dlouhodobě, někdy krátkodobě, mosty padají, věci se ujasňují a já si připadám rozebraná na nejmenší kousíčky, jako kdybych snad mohla něco napravit.
Ale člověk se nemůže rozdělit, nebo naklonovovat, aby dal každému ze sebe kusíček a cítíl se šťastně, že všechny uspokojil a všechno napravil. Takhle to bohužel nefunguje.
Na každý vztah existuje správný čas. Kohokoliv jsme kdy chtěli mít, toho přeci mít můžeme. Jednou, ne hned ale časem a vím, že se mi kolikrát poštěstilo ironií osudu, že jsem tu možnost měla a tentokrát uspět, ikdyž jsem předtím byla odmítnuta, ale člověk už je v tu chvíli dávno zaměřen na jiný cíl.
Cíl, který mě pomaličku chvílemi rozkládá a chvílemi zkládá dohromady, jako puzzle, které si oblíbíte a skládáte stále dokolečka.
Vlastně je můj přítel jediný, kdo mě nutí ke klidným citům, ke vší té trpělivosti, důvěře v lidi a to, že vše není hned černé. A i přesto je to občas těžké a musím si v duchu přípomínat, že mám být trpělivá a ačkoliv jsem po všech dnech práce a všeho neskutečně fyzicky i psychicky unavená, tak stejně udělat tolik věcí. Uklidit, uvařit, o vše se postarat a ještě se tvářit šťastně, spokojeně a plná energie. Víte, někdy mě vyčerpává jen ta přetvářka. Ale v duchu snad ani nechci aby ji prohlédl.
Ale přeci jen mě tento vztah naučil komunikaci, všechno říkat, psát, o všem mluvit a dělat to, čeho bych pak mohla litovat, kdybych to neudělala. Prostě mluvit. A ono to funguje. Možná se na chvíli cítíte hrozně, možná občas potřebujete vhodnou příležitost a dusíte to v sobě, ale po nějaké chvíli se vám prostě uleví.
Možná jen mám strach, že všechno se všemi nestihnu napravit, ani si to vyjasnit. Hlavně se bojím toho, že někdo nebude komunikovat - a nejvíce toho, že ten někdo, bude ten nejdůležitější, co mám.
Mosty je přeci jen důležité stavět a ne bortit a lidi je třeba dávat dohromady a ne rozebírat až do morku kostí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama