"Tak tedy naslouchejte mému hlasu, hádanka jen třikrát zazní, jinak by váš život náhle zhasl, zůstanete zde už navždy." Začala Sfinga svými prvními verši, než konečně přistoupila k hádance.
"Jednou jistě přijdu k Tobě,
avšak nezříš mě.
Vezmu si Tě k sobě,
ale nesmíš zpět.
Jednou přijdu dříve,
jednou později,
ukončím tvůj příběh
a všechno rozdělím.
Jsem spravedlivá,
avšak neúplatná,
budu věčně živá,
po všech lidech pátrám.
Neobejdeš mě,
tak jako osud,
ocitneš se ve tmě,
a ztratíš, co jsi získal dosud."
Dořekla Sfinga hádanku a ještě dvakrát ji zopakovala. Poté už jen zůstala zticha a až na jednu poznámku klidně ležela na podstavci a pomalu švihala ve vzduchu ocasem opřeným o roh podstavce. "Času máte dosti, avšak nanejvýše jeden krok Slunce a Měsíce. Jeden den tedy." Dodala a od té doby už nevydala ani hlásku, jen ležela mlčky na podstavci a jediný její pohyb byl švihající ocas.
"Spravedlivá, neúplatná…" zamyslela jsem se na chvíli. "Co by to tak mohlo být?" pohlédla jsem na Matta. "Co je spravedlivé, neúplatné, jisté a díky čemu vše ztratíš?" hleděli jsme na sebe a přemýšleli, ale nic nás v tom nátlaku nemohlo napadnout. Pohlédli jsme na Sfingu a pomalu se od ní vzdálili na druhý konec místnosti.
"Máme sice den, ale kdoví jestli nás něco napadne…?" pohlédl na mě Matt a najednou v tom světle z plamenů koridoru vypadal starší a ustaranější.
Následujících několik hodin jsme strávili chozením z jedné strany místnosti na druhý a posedáváním na jednom z konců koridoru. Vzhledem k rozlehlosti místnosti a kamenným stěnám, zde bylo docela chladno i napříč ohni. Stále dokola jsme si opakovali verše.
Už zazněly mnohé nápady - osud, sláva, štěstí, smůla - ale nic nám nepasovalo do všech částí hádanky. V tu chvíli, kdy nám pomalu docházel čas, už jsem propukla, v tom veškerém zoufalství, v slzy. "Takhle to být nemělo. Měli jsme jen udělat pár blbostí a jít zpátky. Mrzí mě to. Mezí mě to všechno." Slzy mi kanuly z očí a zkrápěly prach na zemi. "Anilko…" pohlédl na mě Matt s lítostí i pochopením v očích. "My to zvládneme…" zároveň se ke mně posadil a přivinul mě k sobě, načež mě začal hladit po vlasech. Pevně jsem ho objala a slzami mu máčela nebelvírský hábit.
"Anilko, netrap se tím. Už se to stalo a s tím teď nic neuděláme. Musíme jen rozluštit hádanku." Pohladil mě opět po vlasech a pohlédl mi povzbudivě do očí.
"Přinese nám to akorát smrt. Umřeme tady bolestivou smrtí a můžu za to já." v tomto momentě jsem přestala plakat a pohlédla ubrečenýma očima na Matta. "Mám to!" pronesla jsem tiše a otočila se směrem k Sfinze. "Už vím odpověď!" zavolala jsem přes celou místnost. Sfinga zvedla hlavu a začala netrpělivě švihat ocasem ze strany na stranu. Ve tváři se jí objevil opět onen nespokojený a napůl i zklamaný výraz.
Otočila jsem se zpět k Mattovi. "Je to smrt! Ta přichází u každého jindy, je spravedlivá, věčná a neúplatná, stejně tak ji nemůžeš obejít a ztratíš kvůli ní vše, co jsi získal, doslova." Osvětlila jsem mu svůj nápad a zvedla jsem se ze země. Namířila jsem si to rychlým krokem ke Sfinze, která už na nás čekala a postavila se na stupínku, ze kterého na nás shlížela.
"Jak zní odpověď vaše? Avšak nezapomeňte, že jestli špatná bude - zhynete!" zaduněl opět po dlouhém čase hlas místností jako poslední varování.
"Odpověď je SMRT!" prohlásila jsem odhodlaně a sebejistě. Sfinga se jen ušklíbla a z její tváře nešlo poznat, jestli byla odpověď správná nebo špatná. V tu chvíli se Mattovi zatmělo před očima. Skončí jako přesnídávka pro Sfingu.
Za Sfingou se však ozvalo klapnutí a zvuk těžkých, kamenných dveří. "Jste volní." Prohlásila najednou, poklonila hlavou a jedním ladným skokem se vrátila zpět na podstavec, kde se posadila a stala se z ní opět socha. Pohlédla jsem na Matthewa a radostně ho objala. "Dokázali jsme to!" vykřikla jsem radostně. "Já věděl, že na to přijdeš." Usmál se na mě a opětoval mé objetí. "Děkuju." Usmála jsem se a věnovala mu jeden vděčný pohled.





Krása