Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Část druhá: Hadí jazyk

22. ledna 2018 v 12:47 | Anielik |  Cesta za kamenem mudrců
Zatlačila jsem do dveří, ale nic se nestalo, byly zřejmě zamčené. Otočila jsem se tedy na Matta. "Otevři je, já Ti posvítim." Naznačila jsem rukou, ve které mi svítila hůlka, směrem ke dveřím. "Notak, Anil, ty dveře jsou zřejmě zamčené z nějakého dobrého důvodu, jsi si fakt jistá, že chceš vědět, jaká hrůza čeká na druhé straně…?" vrhl ke mně prosebný a zároveň i nejistě nedůvěřivý pohled.


"Víš, že když jde o něco takového, tak se nevzdávám a má zvědavost mne žene až k cíli." Ušklíbla jsem se a vyplázla na něj jazyk. "Fajn, tak dobře, ale jakmile půjde do tuhého, necháváme vše být a vracíme se, ano?" pohlédl na mě s prohrou značící se v očích a s mírným zármutkem. "Alohomora." Pronesl a mávl hůlkou k zámku. Ten s klapnutím povolil a dveře se otevřely dokořán. Byla tam také docela tma, ale ještě děsivější, jelikož jsme nevěděli, co nás čeká.
Vešla jsem pomalu a opatrně dovnitř, Matt vešel za mnou. Ovšem jakmile jsme vešli, dveře se za námi opět hlasitě zaklaply a hůlka zhasla. Nadskočila jsem leknutím a rozeběhla se ke dveřím, pokoušela jsem se je zase otevřít - marně. Otevřít nešly. Místo toho však podél zdi v místnosti zaplanuly plameny. Koridory vedly po obou stranách a na druhé straně končily u druhých kamenných dveří, před kterými stála na podstavci socha. Ne jen tak nějaká, ale sfinga.
Dlouhé vlasy jí spadaly až po lví tlapy. Měla totiž lví tělo a ženskou hlavu. Na zádech se jí rýsovala křídla, jaká mívají Pegasové. Vypadala majestátně a úchvatně.
"Sakra, co to je? Jsem zvyklý na ledacos, ale ne na tohle!" zvolal Matt a ukázal na stvoření před sebou. "Klid, nějak se odtud dostaneme." Pronesla jsem jako obvykle, ale znělo to mnohem sebevědoměji, než jsem se cítila. Uvědomovala jsem si, že toto už nebylo obvyklé porušení řádu, které spočívalo v hloupostech. Pomalu mi docházelo, že toto už je opravdu vážné. To jsem ale ještě netušila, co rázem přijde.
Ozvalo se praskání a Sfinga seskočila z podstavce. Nejen že jako živá vypadala, ona živá byla. Ladným krokem si to kráčela přímo k nám a z úst jí kmital hadí, tenký jazyk. "Kdo mne to probouzí ze spánku dlouhého, hlubokého…?" prohlásila dunivým, ženským hlasem a začala obcházet kolem nás, při čemž si nás prohlížela. "Co žádáte od stvoření, jako sám svět, starého?" zaduněl opět její hlas onou rozlehlou místností. "Jdete si pro alchymistům odkaz? Pro mudrcův kámen?" dodala a prohlížela si nás přivřenýma očima.
"C-co?" podívala jsem se na Matta, ten se chopil příležitosti. "Ne! Jsme tu nedopatřením! Vůbec bychom tu neměli být! Pojď Anil, jdeme!" prohlásil panovačně, chytil mě za ruku a táhl mě zpátky ke dveřím, na které už mířil hůlkou. "Alohomora!" křikl a čekal, že se dveře otevřou. "Alohomora!" zařval hlasitěji, ale stále nic.
Mezi tím se začal místností ozývat ohlušující smích. Sfinga se začala smát. "Zde nemáš nikterakou moc, človíčku!" smála se, až se roztřásla zrníčka jemného poprašku písku, který se nacházel na zemi. "Jakto?" otočil se k ní Matt a jeho sebevědomí náhle pohaslo stejně rychle, jako se objevilo.
"V mé přítomnosti se kouzla rozplývají a moc slábne. Jakákoliv." Odvětila s naprostým klidem v hlase a prohlédla si nás opět oba dva. "Jaká je tedy nyní odpověď vaše? Máte na výběr. Získat odkaz alchymistův nebo…" odmlčela se a začala si nás prohlížet, jako když se šelma chystá zakousnout nebohou antilopu.
"Nebo…?" otázala jsem se, ačkoliv už jsem zřejmě předem znala odpověď. "Nebo jsem již nepozřela sousto věky. Můj žaludek naříká a ústa se zatápí slinami, stačí si vás pouze vzít!" dokončila a přikrčila se na zadních nohách. Vzduchem to zasvištělo a Sfinga přistála přímo před námi s tlamou dokořán.
"Dost, pokusíme se získat Kámen mudrců!" vykřikla jsem s rukama nataženýma před sebe a očima křečovitě zavřenýma a jistojistě připravena zemřít. Matt už se mě chystal chytit a odstrčit stranou, ale nebylo kam utéct. Holýma rukama jsme neměli naprosto žádnou šanci Sfingu přemoci, navíc ještě hladovou. Mohli jsme si tu maximálně hrát na honěnou kolem dokola místnosti a čekat, kdy nám dojdou síly, aby nás mohla tahle potvora sežrat.
"Aaah, jaká škoda jídla." Odvětila nespokojeně a zase sklapla svou tlamu zapáchající stoletou vlhkostí a rozkládajícím se masem. Byl to opravdu nepříjemný pach a jistě by si jej nikdo na sebe nenastříkal jako parfém, ani blázen. Otočila se a vrátila se zpátky na podstavec. Při té příležitosti nám naznačila, abychom přistoupili blíže.
Matt mne chytil pevně za ruku a druhou rukou kolem pasu a šli jsme pomalu, opatrně vstříc Sfinze. "Připraveni zodpovědět hádanku, jež položím vám?" podívali jsme se opět s Mattem na sebe a oba hlasitě polkli, než jsme pohlédli na Sfingu. "A co když neodpovíme správně?" zkusil Matt všechny možnosti.
"Tak poté ona druhá možnost uskuteční se a můj žaludek naplní se." Ušklíbla se vítězoslavně a pohlédla opět na nás na oba jako na chutný dezert. V tu chvíli to ale Mattovi došlo, v očích se mu zjevila čirá hrůza. Nebyl to jen písek. Byl to prach z kostí. Kostí osob, které sem zavítaly a neuhodly hádanku. Ale z naší školy přeci nikdo nezmizel! Tak kde jsme to byli?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama