close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Má hvězda

27. prosince 2017 v 2:21 | Anielik |  Povídky
Nikdy bych nečekal, že se do někoho zamiluju. Že mé ledové a temné srdce bude schopno jakéhokoliv citu. Vlastně by to asi nečekal nikdo kolem mě.
Vlastně se tak stalo až vloni na podzim, kdy k nám do školy v Tokiu přibyla nová dívka. Přistěhovala se odněkud Ishikawy. Nemohu říci, že by nebyly hezčí dívky, ale přeci měla cosi do sebe. Tvář měla ponurou a její světle modré oči byly smutné, jako hladina moře, které vzali svobodu. Tmavé vlasy jí lemovaly obličej a na konci je zdobila růžová mašle.
"Tohle je naše nová studentka, Hoshiko - přijměte ji mezi sebe s vřelostí." zněla slova naší paní profesorky, když se Hoshiko usazovala do našich řad a urovnávala si černou sukni kolem židle.


Ten den vypadal, že snad neskončí, neskutečně pomalu utíkal. Nakonec však přeci skončil a já prošel školní branou a za ní se zastavil. Nemohl jsem její pohled dostat z hlavy. Otočil jsem se a díval se do davu studentů. Ani nevím, nad čím jsem tehdy přemýšlel. Nedoufal jsem, že ji v tom davu zahlédnu, ikdyž jsem sledoval tváře všech kolemjdoucích. Popošel jsem o pár kroků dál a opřel jsem se o malý okrasný sloupek. "Tai-san! Tai-san!" zaslechl jsem své jméno v davu a otočil jsem se za zdrojem toho hlasu. Byl to Ichiro s Makotem. Řítili se ke mě i skrze onen dav studentů. "Taiki! Pojď s námi!" vyhrkl ze sebe Makoto a Ichiro se vedle něj zašklebil. "Jdeme do kavárny v Tokiu! Pojď s námi." dodal Ichiro.
Chvíli jsem ještě přemýšlel nad hlubinami Hoshiných očí a potom se zvedl, nakonec jsem souhlasil s kavárnou.
Dorazili jsme tam do půl hodiny. Chodívali jsme sem jednou za čas, na kávu a nějaký zákusek. Tahle kavárna byla totiž vyhlášená široko daleko.
Jak mě ale překvapilo, když jsme vešli dovnitř, objednali si kávu a vešla po nás i Hoshiko. Zaujala místo u malého stolečku v rohu. Z tašky vyndala knihu a začala si číst.
"Nad čím přemýšlíš Tai-san?" luskl mi před očima Makoto prsty a snažil se vybádat, kam svým pohledem koukám. "Ale nic..." odtušil jsem a změnil cíl mého pohledu, zatímco jsem zavrtěl hlavou.
Probrali jsme ten den v kavárně snad všechno možné, ale nevím proč, si z toho skoro nic nepamatuju. Mé myšlenky se toulaly daleko ode mě, ve svém světě.


Dny ubíhaly a Hoshiko se stranila snaf všech. Promluvit jsem ji skoro neslyšel.
Po pár měsících přišla naše profesorka. Blížil se konec roku a blížily se každoroční oslavy roku nového. Byly to okázalé slavnosti, na které se všichni připravovali dostatečně dopředu, aby se nakonec nic nepokazilo.
"Jako každý rok, bych vás ráda poprosila o pomoc s přípravami. Začneme od příštího týdne." zněla její slova. A také, že ano. Začátkem dalšího týdne začaly oslavy. Aleje třešní dostaly světelné řetězy, všude se rozvěsily lampy a lucerny, tradční ozdoby a kulisy, na jejíž malbách se podíleli snad všichni studenti.
Tehdy se to stalo. I já se podílel na malbách kulis a byl jsem zrovna pro novou barvu. Náhoda tomu dala, že se mi do cesty připletla zrovna Hoshiko, a nejen Hoshiko. Už nevím, co se mi připletlo pod nohy, ale do teď si pamatuji pohled jejích očí. Vylil jsem na ni snad celou plechovku bílé barvy. Chtěl jsem se jí omluvit, ale poté, co mi darovala pár nenávistných pohledů, mi utekla.
Tolik mě to mrzelo. Ale nemohl jsem ji pak už nikde najít. A tak přípravy oslav plynuly dál. Přiblížily se Vánoce a nakonec i nový rok a naše oslavy.
Sešla se zde snad celá škola, s rodiči i známými. Na půlnoc byl naplánován velkolepý ohňostroj. Ale mne tyto oslavy každý rok braly méně a méně - možná proto jsem se vydal hledat nějaké klidnější místo. Díky tomu, že naše škola byla na okraji Tokia a ne v samém centru, bylo to snazší. Nedaleko naší školy se nacházelo schodiště k malému oblouku se svatyní na kopci. Nebyla tam tma. Podél schodiště se nacházely také světelné řetězy a lucerničky.
Došel jsem až na vrchol a můj výhled zakryl stín. Nebyl jsem jediný, koho to napadlo. Ale k mému překvapení společnost byla... příjemná? Přede mnou stála Hoshiko. "Hoshi-chan..." vydechl jsem, když jsem ji spatřil. Věnovala mi jen jediný rychlý pohled a ubírala se ke schodišti. Chtěla odejít. "Neodcházej! Prosím!" vyhrkl jsme okamžitě. Na chvíli se zastavila. "Moc mě mrzí, co se posledně stalo. Chtěl jsem se ti omluvit, ale zmizela jsi moc rychle. Neodcházej, prosím..." žadonil jsem. Moc jsem nevěřil, že to zabere, ale k mému překvapení to zabralo.
Podívala se na mě, ale nic neřekla. Natáhl jsem k ní ruku a ona se jí chopila. Posadili jsme se na bok kopce, odkud byl vyhléd přímo na naši školu - všechna ta světla a lidi. Ale k nám doléhala jen vzdáleně hudba.
Povídali jsme si. Moc toho neřekla, nebo si toho moc nepamatuju, ale pamatuju si okamžik, který ve mně nejvíce uvízl. Byla to ta chvíle, kdy zvedla oči k obloze plné hvězd. "Víš, že ti, co nás opustí, se vrátí jako jedni z hvězd? Ty nejvíce raněná srdce jsou nakonec ta nejzářivěší, protože bývají nečistší." pronesla s tou největší důvěrou v hlase, jakou jsem snad kdy zažil. Na to jsem neměl co říci.
Ten večer jsem se dozvěděl mnoho věcí. Jak ji opustil její nejlepší kamarád, když se odstěhoval. Jak jí umřel otec, když byla ještě malá a jak od té doby není schopna si najít přátelé. Nepamatuju si, že bych ji viděl kdy se usmívat. Ale poté, co se na obloze rozsvítila světla ohňostroje a poté opět za nějakou dobu zhasla, tiše vstala, poděkovala a přísahal bych, že jsem nějaký záchvěv úsměvu viděl. Nejsem si jistý, jestli se mi to nezdálo, ale pokud ano, byl to ten nejkrásnější sen o tom nejkrásnějším úsměvu, jaký kdo kdy měl.


Uplynulo opět pár dní a já ji skoro nepotkal. Tížilo mě to. Poté, co jsem tu noc zažil, mne to tížilo jako to nejtěžší olovo. Až jsem jednoho dne končil ve škole déle. Byla už skoro tma a ona tam stála. Poté, co si mě všimla se zastavila a věnovala mi dlouhý pohled svých smutných očí. Zajiskřilo v nich a to mě potěšilo. Doprovodil jsem ji domů. Vlastně každý den od té doby jsem ji doprovázel domů. Popravdě jsem po jejím boku byl nejštastější. Možná jsme se tolik nesmáli nebo nežertovali, ale na tom vůbec nezáleželo.
Bylo to jednou, kdy jsem ji doprovázel zase domů. Dal jsem jí ruku kolem ramen a ona se o mne opřela. Přes její tvář přeběhl spokojený úsměv. Dal jsem jí polibek do vlasů. Dovedl jsem ji opět domů a déle už jsem to nevydržel. Pohladil jsem ji po vlasech a po tváři a vzal její tvář do dlaní. Nebránila se, jen upřela své oči do těch mých. Viděl jsem v ní naprostou oddanost a důvěru. Políbil jsem ji. Zdálo se to jako věčnost. Ale bylo to krásné. Když jsem se odtáhl, vzal jsem mlčky její ruce do těch svých a dal jí ještě pusu na čelo, na rozloučenou, a vydal se domů.
Ta holka si získala celé mé srdce. Byl jsem šťastný a doufám, že i ona - udělal bych pro to cokoliv.
Ale bohužel to nemělo trvat dlouho. Nemohl jsem pro to nic udělat. Asi o dvě noci déle jsem se dozvěděl, že mi umírá. Její tvář brázdily sly a já tam stál, jako dvě noci předtím a nezmohl se na jedno jeidné slovo. Choulila se ke mě a usedavě plakala. Byla nádherná, ikdyž měla tvář plnou slz. Jako by veškerý smutek z jejích očí tehdy vyšel ven. Hladil jsme ji po vlasech a v mých očích se také třpytily slzy. Jen jsem doufal, že to nevidí. Chtěl jsme být pro ni silný, aby se o mne moha opřít, aby ve mě tu oporu viděla. "Hoshi-chan..." zašeptal jsem tiše do jejích vlasů, ale ona jako by mě neslyšela a dále usedavě plakala. Plakala dlouho, než usnula. Seděl jsem tam s ní v náručí celou noc, než začalo opět svítat.
Prožili jsem spolu ještě pár krásných cest domů, krásných měsíců a nocí. Až mi jednou volala její matka z nemocnice.
Přišlo to. Nyní už mi skutečně umírala. Běžel jsme snad přes celé Tokio, abych se k ní dostal včas. Běžel jsem snad pár sekund, snad věky - mě to jako věky připadalo.
Ležela na lůžku a já ji uchopil za ruku. Sebrala poslední zbytky sil a podívala se na mě. Veškerý zbytek svých sil dala do toho pohledu a do toho, aby se na mě usmála. Políbil jsem ji dlouze na rty. Stiskla mou ruku a sundala si pomalým pohybem z vlasů svou růžovou mašli. I tak byla nádherná. Uvázala mi svou mašli kolem zápěstí.
Tu noc mě opustila. zanechala hlubokou díru v mém srdci, kterou už nikdy nikdo nenapraví. A co se dělo tu noc? Vrátil jsem se na místa, kde jsme spolu byli. Šel jsem snad celou noc, až jsem se nakonec dostal až k našemu kopci u školy. Pomalu jsem vylezl nahoru a zahleděl se před sebe. Nebylo tu tak krásně jako tehdy s ní. Světla pohasla a obloha plakala. Obloha plakala a já ji tu noc hledal. Hledal jsem ji na obloze. Byla mou hvězdou už když jsem ji poznal, ale jestli ji někde na obloze najdu, bude to ta hvězda, co září nejjasněji, jelikož měla v sobě nejvíce bolesti, ale i přesto mne dokázala milovat, a to byl důvod, proč mé ledové srdce, neschopné citu, dokázalo milovat právě a jedině ji - a také dlouho bude. Chtěla druhým svítit a sama zářila jak ta nejjasnější hvězda. Ačkoliv to nebylo ihned na první pohled vidět, moje Hoshiko byla a vždy bude to nejzářivější v mém životě. Vždy bude mou hvězdou.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bee Bee | Web | 27. prosince 2017 v 13:24 | Reagovat

Moc hezký text. Opravdu moc hezky píšeš. Málem jsem se rozbrečela, jak máš v textu dobře zpracované emoce. Opravdu moc dobrý článek:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama