Kdysi byla naše láska živá,
co z ní teď však zbývá?
Kdysi měla naše láska plno sil,
ale alkohol ji zaslepil.
Nyní naše láska stěží dýše,
dýchá pomalu a tiše.
Zasloužila by si pomoc první,
jenže my oba už jsme dávno mrtví.
Naše srdce jako z ledu jsou,
a stěží takovouto tíhu unesou.
A ikdyž vím, jak mívala jsi ráda smích,
naše láska umělá je na přístrojích.
Udržována naživu jako poslední jiskry naděje,
a doufat, že se ještě někdy usměješ,
když nemáš důvod pro radost,
uvnitř srdce už jen čirá zlost.
A nebo zármutek, však kdo to ví,
dříve jsi tvrdila, že nás nic nezlomí,
a přeci stačilo tak málo k tomu,
aby uvrhli jsme naši lásku do okovů.
Tak zbytečné nyní jest pokračovat dále,
ikdyž zachránili jsme ji málem,
pomalu umírá a je to naše vina společná,
ta vidina kdysi mlhou, avšak nyní - skutečná.





