Víš, některé chvíle se někdy zapíšou hluboko do srdce. Většina z nich nikdy nezmizí.
Ačkoliv se dělo něco, co bych z principu nikdy neudělala, vlastně toho vůbec nelituju.
Bylo to krásné a dechberoucí, ta atmosféra, ty pocity.
Vlastně jsem na chvilku měla pocit, že nejsem sama, ačkoliv jsem do té doby byla.
Ačkoliv vlastně v srdci stále jsem, na kratičkou chvíli tomu tak nebylo.
Ale co se dělo poté ani netušíš - nemužeš, nevšiml jsi si a to jen kvůli tomu, že jsem nechtěla.
V očích jsem měla už nějakou chvíli slzy, ale snažila se je vždy zamaskovat.
Ani nevíš, jak moc blízko bylo k tomu, aby ty slzy začaly téct.
Bylo mi strašně, když jsme tě viděla odcházet a ještě hůře, když jsi odešel.
Vlastně proto jsem zvolila spánek tak brzy.
Jelikož mi bylo natolik strašně a nechtěla jsem udělat nějakou hloupost.
Je mi to líto pokaždé, když mě opouštíš a dobře pokaždé, když se vracíš.
Tím spíše, když to není tak často.
Jen zkrátka občas vědět, že tu někdo pro mne je - se mnou je.
Jen obejmout a mlčet, to by mi stačilo.
A vše to asi dělám z nějakého důvodu.
Čert vem nějaké principy a zásady - některé věci a někteří lidé jsou důležitější.
Ale některé věci neuvidíš, dokud je nebudeš chtít vědět.
Je vlastně tak snadné to vše skrýt a tvářit se v pohodě.
Ten úsměv mám dávno nacvičený.
A je moc dobrý.
Nebo alespoň dost dobrý, aby zakryl vše, co má.




