Nikdy bych si neodvážila tvrdit, že je na mém životě něco extra, protože není. Nemohla jsem tehdy doma vydržet, dusila jsem se tam, v tom domě, tom městě, v tom místě. U lidí jsem oblíbená nikdy nebyla a taky to bylo častým důvodem depresí, řekla bych - jen jsme tehdy nevěděla, že to deprese jsou.
Myslela jsem si, že se to změní mým přechodem na střední školu. Město bylo sice lepší a byl to pro mě větší prostot, na kterém už se dýchat dalo, ale postupem času to šlo se vztahy s lidma opět dolů. Vlastně se jim ani nedivím, když se na sebe zpětně podívám.
Velké oslavy a párty a kluby mě nikdy nelákaly, ani jsme je nevyhledávala. Od osmnácti jsem vlastně začala pracovat a dřu do teď. Tedy až na maturitu, kterou jsem mírně řečeno trošku odbyla, ale udělala, jsem si vše tvrdě vydřela. To, kde jsem teď, to, že můžu chodit na obědy a večeře, oblíkat se podle svých představ a podle toho, co se mi líbí - to vše je tvrdě vydřené, jelikož si povětšinou zábavu odpouštím a mým největším koníčkem jsou moje dvě práce. Jedna, která mě živí a baví a druhá, ve které si vydělám pár korun navíc, ale dělám to, protože je to pro mě srdeční záležitost a nikdy mě to bavit nepřestalo, radši se totiž sedřu z kůže, než abych se jí vzdala.
Za vše tedy vděčím své tvrdé práci.
A teď je myslím na msítě se ptát: co je na tom záviděníhodné? To, že jdu z jedné práce do druhé, vracím se půlnoci a ráno opět vstávám brzy do první práce, na tom nění nic skvělého. Ano, baví mě to, ale jinak jsem ve všem a na vše sama, sama ezi čtyřma stěnama a s tím, jak to leze do hlavy, dávám přednost dřít do padnutí.
Takže prosím všechny, aby se zamysleli nad tím, co nebo koho pomlouvají a radši začali sami dřít, než hledat chyby v životech jiných. Děkuji.




