Tmy se přece vždy většina lidí bála - proč nepociťuji strach? Všude kolem mě je tma a za okny se míhají jen obrysy stromů. V dálce se rozprostírají světla měst a já jsem ponořená do vlastních myšlenek. Ani tvůj hlas mě z nich nevytrhne - ale tolik byhc chtěla, aby vytrhl. Na tvůj tázavý pohled neodpovídám, jen tvůj úsměv mne pohrouží více do mých myšlenek. Myslím na to, že tu nejsem poprvé. Že s tebou takhle nejsem poprvé.
Vlastně jsem naprosto klidná. Klidnější, než kdy jindy, ačkoliv se mě snažíš děsit. Myslíš si, že nevím, co máš v plánu? Dávno vím.
A ikdyž spolu jen stojíme a ty říkáš věci, které by mě měly děsit, neděsí. Žertuješ o smrti, ale na mé žerty odpovídáš vážným výrazem. Možná si myslíš, že nežertuji. Myslela bych, že po těch letech už rozeznáš mé žerty od vážných plánů. Možná právě kvůli tvé starosti mě tvé žertovné výhružky neděsí.
Jsem smířená s čímkoliv, co mě čeká, i se smrtí, krví a se vším, co k ní patří - a zemřít tvou rukou, to by byla pro mě čest větší, než zemřít svou vlastní.
Smrt je vlastně stále smrtí a i kdyby co růží zveme, zvali bychom jinak, vonět ude stále stejně.
Proto mi odpusť mé občasné myšlenky, i činy a nejvíce mi odpusť to, že tvá společnost mě již dávno neděsí, nýbrž uklidňuje.






Pěkně temné vyprávění :)