Občas si říkám, že je minulost vlastně pryč.
Jenže mě vždycky dožene.
A třeba že se objeví i šťastné dny,
objeví se dny, kdy jsem sama a já nemůžu být sama,
a kdy mě to všechno dožene.
Vzpomínky.
Nostalgie.
Zážitky.
Myšlenky.
A pak tu najednou ležím
je slyšet jen zvuk vody,
vody mísící se s krví,
jde cítit palčivá bolest na zápěstí
a přes slzy není nic vidět.
A ty by jsi se chtěl ptát?
Chtěl by jsi, abych slibovala?
Nemůžu, není to v mých silách.
Nech mě prosím jen usnout ve tvém náručí
a já budu klidná, budu v pořádku.
Protože když spím, nic mě netrápí,
a když vím, že tu nejsem sama
a mám někoho, kdo mi kryje záda,
je konečně v mé hlavě i v mém srdci klid.
Vím, že níž už nepadnu,
ať se děje cokoliv.
Ikdyž mám pocit, že občas nesu tíhu světa,
s tebou se cítím, jako když nesu tíhu andělů
a všeho dobrého.
A i přes ten spalující oheň ve tvých očích,
v mých očích je bílo a třpytí se v nich vločky.
Ať mě minulost klidně dožene,
teď už budu připravená a silná.
I kdyby byla sebehorší,
horší, než mé noční můry,
teď už budu připravená,
teď už budu silná.






To je moc pěkné :)