Občas si říkám, že moje zdary a úspěchy jsou údělem pouze mého štěstí, které mi v osobním životě chybí a v tom profesním přebývá - někdy si říkám, že je to dobře, hlavně, když jsem teď sama a mám na svou práci veškerý svůj čas a veškerý čas světa, ale občas by se to štěstí v osobním životě také hodilo.
Kolikrát jsem pracovní limity splnila jen kvůli nehoráznému štěstí, až se občas sama divím, že jsem dokázala něco, co jsem pokládala za nemožné, je to zároveň také skvělým příkladem toho, že i to, co je na první pohled nemožné, se může stát možným.
Jak jsem se zmiňovala asi jeden článek zpět, to, že mám teď kontrolu nad svým životem, vydělávám více peněz a zvládám svoje osobní vztahy s lidmi, neznamená, že je ten život ideální. Nenahrává mi naprostý pocit štěstí a uspokojení, ale alespoň u mě navodí pocit klidu a toho, že nejsem až tak zbytečná.
Ono když se člověk naučí rozdávat radost a úsměv, ačkoliv se tak moc necítí, časem to cítit začne a hned zjistí, kolik má kolem sebe lidí, kteří o něj stojí a stojí o jeho společnost, je to vlastně jen otázka myšlení a přístupu.
Pokud se naučíte radost a pozitivitu rozdávat, ona časem přijde sama a opravdu vám to pomůže se cítit líp, člověk k sobě totiž přivolává to, čím je nebo to čím se snaží být.
A možná právě proto, že jsem takový workoholik a vždy jsem se dost, někdy možná až moc, soustředila na svou práci, abych v ní byla úspěšná a pomalu se stávala kariéristkou, možná právě proot jsem v ní úspěšnější, než v osobních vztazích - soustředit stejné množství úsilí i na osobní život jsem zkusila také a nikdy to dobře nedopadlo.
Práce není člověk, neuteče, neurazí se a neodejde a je na ní veškeré úsilí vidět. Asi mě to celé nějak vnitřně uspokojuje a třeba jednou založím rodinu s prací, občas si říkám, že je to dost dobře možné - i když bych asi více ocenila lásku dobrého člověka, kterému by na mě záleželo a vyhovovalo by nám to oběma.
Holt mi asi pomáhá se více soustředit na životní úspěchy, pracovní úspěchy, než ty osobní. A každý úspěšný kontakt s člověkem, se kterým jsem si jen trošku bližší, než běžný kolemjdoucí, považuji za veliké osobní vítězství.
Snad až se za pár let nebo měsíců podívám zpět na tento článek, tak bude třeba vše jinak, nebo alespoň něco.
Zatím však ale jen asi práci zdar.





