Trvalo to dlouho, než jsme se dostali až tam, než jsem zjistila, kdo se za písmeny skutečně skrývá a zjistila, že vše může být i jinak. Tehdy to vlastně nic neznamenalo, jen čistá zvědavost a zájem. Vlastně mé pocity tehdy byly jiné, než podruhé, ale možná proto, že poté se všechno, nebo alespoň podstatná část změnila.
Pamatuji si to. byla to náhoda, ale pěkná náhoda. Bylo to před chvílí, ale vlastně to bylo dávno. Tak dlouho nám nebylo přáno se setkat a málem jsme na sebe zapomněli. Nebýt té náhody. Bylo to vlastně jako se setkat poprvé, jen lépe a začít odznovu, jinak. Nakonec jsme tam seděli a dlouze si povídali o všem, co nás napadlo, jen ne o tom, o čem jsme měli.
Vůbec to však nevadilo. Připadalo mi, že se známe celý život - věčnost. Přišlo mi nanejvýš nefér, že jsme se potkali až takto pozdě, ale dostatečně fér na to, abychom se v tomhle světě vůbec potkali. Ikdyž to byo pozdě, lepší, než ještě později. Tam tehdy začala naše dlouhá pouť, plná nedokončených snů a cílů a věčného scházení a rozcházení našich cest.
Byli jsme mladí a nevinní, plní ideálů a vlastních cílů. Měla jsem mít v srdci svojí lásku, ale ta uvadla a umřela už dávno, zabili jsme ji společně a pohřbili pod usychající květiny.
Ale nyní jsem byla někde jinde. Mělo by mi vadit, že byl tichý mráz, ale nevadilo. Něco mě uvnitř hřálo. A ačkoliv se mi vločky třpytily na tvářích, bylo to krásné.
Chtěl jsi mě donutit plakat, chtěl jsi mě donutit myslet a ty víš, že se ti to podařilo, ale jen světla vzdálených měst prozrazovala slzy v mých očích.
Stáli jsme tam, zatímco padal sníh a držel jsi mě okolo pasu, zatímco jsi stál za mnou. Na jednu stranu to nebylo správné, jen v tu chvíli to nemělo být jinak. Najednou bylo vše v pořádku a žádné špatné myělenky. Milovala jsem tyhle vyhlídky na klidné noční město, zatímco padal sníh. I pohled do těch nevinných, z části dětských očí, ve kterých byl v těch nejhorších chvílích starostlivý pohled. A každá ta chvíle mě chytla za srdce a zůstala ve mě.
Vlastně jsem hodněkrát sepsala všechny své pocity do nejedné zprávy a byli jsme oba dva na rozpacích. Ani nevím, jeslti si pamatuji každé slovo, ale své pocity si pamatuji stále, své a všechny, ať už při tom, co jsem tak složitě a poctivě sepisovala roztřesenýma rukama, dechem i srdcem, tak všechny ostatní za ta léta.
Nejednou jsem se nad tím vším zastavila a rozmýšlela, ale bohužel, osud a okolnosti byly proti, i tak to ale nejde vymazat z našeho života, jako ty tisíce zpráv, které jsme si vyměnili.
Nebylo to ani tak dávno, co jsme tam také seděli. Objímala jsem rukama velký hrnek teplého čaje a opírala se o tebe. Věděla jsem - tedy vím, viděla jsem ti to vždy na očích, že jsi toho vždy chtěl tolik udělat a neudělal. Nejspíš to mělo svůj důvod a já ho do teď nevidím, ale třeba ho brzy poznám.
Neodvážil jsi se tehdy a neodvážil jsi se mnohokrát, než se naše cesty opět rozešly a všechno to kouzlo ztratilo na barvách, ale na váznamu nikdy.
Stejně tak si pamatuji svátek zamilovaných. Alespoň to v ten den takový den měl být, ale já měla slzy v očích, protože mi ten den někdo ublížil. Nebylo to v plánu, ale byl jsi tu pro mě aprocházeli jsme se možná pár minut, možná hodin - komu na tom teď sejde? A komu na tom sešlo tehdy? Znovu jsi mohl udělat tolik věcí a neudělal, opět jsem ti to viděla na očích. Ale i tak mi tehdy tvoje přítomnost tolik pomohla.
A zároveň se toho mezi tím stalo tolik. Kdo by řekl, že se za tak krátkou dobu dokáže změnit tolik věcí? Vlastně ti občas hledím do očí a vidím jiného člověka. Klidně se snášejíí vločky a noční světla v tvých očích sežehl divoký plamen a cosi ve mě se vždy pohne, když ten pohled věnuješ mě. Když tu teď stojím a cítím tu zimu, jež prolézá mi všemi částmi těla, tak ten plamen hřeje, možná až moc divoce, ale to vůbec nevadí, protože díky tvému úsměvu vím, že já v těch plamenech neshořím. Vlastně jsou chvíle, kdy vím, že bych měla něco cítit a necítila, myslela jsem si, že nemám city a dělám to vše jen proto, abych nebyla sama, nebo se tak necítila - něco jako záplata na city.
Ale pak jsou chvíle, kdy stojíš naproti mě a v těch očích vidím opět toho kluka, co měl své ideály a svoje zásady, ten nevinný pohled, jako kdybyhc cestovala v čase, i tu starost, když je nejhůř. To jsou chvíle, kdy cítím všechny pocity najednou za ta léta. A když mi občas dělá problém se toho zlata ve tvém srdci dotknout, vím, že tam stále je.
Říká se, že čas nevrátíme, ani nezměníme, natož abychom ovlivnili jeho tempo, ale s tebou vlastně dokážu cestovat časem do těch dob, kdy jsem měla srdce čisté a žhnoucí, my oba. Jako bych stála opět na té vyhlídce, hleděla do světel nočního města a ve vlasech cítila tvůj dech a kolem pasu teplo tvých rukou. A ačkoliv mě to nechává v rozpacích, bude to naším malým tajemstvím.
A možná občas, když vzpomínka přeskočí, i přes tu všechnu melancholii, neubráním slzám, aby nahrnuly se mi samy do očí.





