Jsem unavená. psychicky unavená. Lidem klesly hodnoty a priority - všichni hledají jen způsob jak si užít. Zapomínáme snad na princip a podstatu člověka? Že žádný člověk není jen tělesná schránka, ale i duše a pocity a že kromě těla potřebuje péči i ta druhá část?
Kde jsou ty časy, kdy to bylo o citech a ne jen o tom si na druhého vzpomenout jen ve chvíli, kdy se potřebuju vyřádit.
Stále více bolestně vzpomínám na to, jaké to bylo a o čem to celé bylo tenkrát, jenže teď jsi mě v tom nechal samotnou a já jsem na vše sama. Mám pocit, že na ničem jiném už ti více nezáleží a nemáš moc důvod pro to, co děláš, kromě svých osobních.
Každý máme občas plno myšlenek v hlavě, které si potřebujeme utřídit, ale tohle je nadmíru frustrující a do jisté míry mě to ničí.
Cítím se osamělejší, než kdy dříve a spánek je to jediné, kdy utíkám před starostmi, kterých mám více, než dost, ačkoliv se snažím působit bezstarostně.
Tvoje oči i úsměv mě uklidňují, jen bych je občas chtěla vidět v jiné situaci. Vlastně tě mám ráda, ale čím více času uplyne, tím více si myslím, že ti na mě jako takové nezáleží a že tohle nikam nevede.
To vše, i s pocitem osamělosti, mě uvrhá občas do depresí. Už nevím, co dělat, aby bylo vše zase v pořádku.
Občas mi chybíš ty, občas ty staré časy, ale nejvíce mi chybí někdo, kdo by všechny ty chmury a samotu zahnal a byl by tu pro mě přesto, že ne každý den by byl dobrý.
Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím spíše budu raději trpět sama, než abych poznala další bolest a zklamání. Větší, než jen to, že se ke mě někdo otočil po takvé době zády.





Hodně smutné povídání...