Tento rok je ve znamení bolesti. Lidé jen málokdy přicházejí, většinou spíše odcházejí a to ještě nejsme na konci. Je těžké, když odejde člověk, kterého máte rádi, z vlastního rozhodnutí, a ještě těžší je, když odejdou dva lidé, které milujete, když se pro to také rozhodnou sami.
Je těžké ráno vstávat, když nemáte proč a pro koho a ještě těžší je usínat, když víte, že vás v noci budou pronásledovat sny, kde je vše v pořádku a tak, jak by mělo být.
A ačkoliv jsem prosila o strážného anděla a on mi byl seslán, měním se a porušuji veškeré své zásady. Nejen, že moc ubližuji lidem, na kterých mi záleží a které mám ráda, také dělám a uchyluji se k věcem, které bych dříve neřekla, neudělala a nejvíce tím ubližuji ještě více sama sobě.
Vyhýbají se mi ty dobré věci, jako kdybych si toho snad přála moc, ale chci toho tak málo.
Často pracuji, hodně pracuji, vyčerpává mě to a já to vím, ale odvádí mě to od myšlenek na ty, co mě opustili a na to, co mě trápí.
Nedokážu být celý den mezi čtyřma stěnama ve vlastním bytě a nic nedělat, s nikým se nevidět, s nikým nemluvit, být jen sama mezi holými zdmi.
Nevím, jak dlouho vydržím být sama, sama na všechno a všude, někdy je bojování těžší, než se vzdát.
Občas o tom uvažuji, ale říkám si, že vše má nějaký účel a já ho zatím nevidím, třeba ho uvidím, ale je to těžké.
Občas až příliš.





Moc mě mrzí tvoje bolest. Doufám, že brzo narazíš na nějaké to štěstíčko nebo na náruč, která by ti ho dokázala dát. Držím ti palce, ať se z té temnoty dostaneš.