Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

9. kapitola - Nejsi sama

15. července 2017 v 1:22 | Anielik |  Osud nočního tvora

Nejsi sama



Nebudu tvrdit, že je to můj příběh, protože není. Býval to kdysi příběh nás všech. Nad hlavou zářil ohnivý kotouč a po nebesích se líně převalovala mračna, ve vlasech vískal lehounký vítr a kolem zněl veselý smích dětí i dospělých.
Žilo se nám tu šťastně a spokojeně. Dokud nepřišly zlé časy.
Často nyní vídávám sebe i bratra ve svých snech - i své rodiče. Sedávali vždy u domu a usmívali se na nás, mamka nás občas pokárala, ať se nepošťuchujeme a raději si hrajeme spolu. Vždy říkávala, že ať už se stane cokoliv, tak tam na nás bude někde čekat.
Vídávám sebe, jak pobíhám po zahradě a honím motýly a bratra jak sedí na zemi a cosi se snaží vyvrtat klacíkem ze země.
Vidávám sebe jako malou holčičku, jak kolem mě poskakuje, jako bych byla pouhá iluze a... natahuje ke mě svoje ručky. "Nechoď tam! Tam kam chodíš, tě nic dobrého nečeká..." Má na sobě bílé šatičky a ve vlasech čelenku z květů. Z její tváře mne pozorují dvě modrá, pronikavá očka - je maličká, až moc mladá. "Čeká tě tam jen smrt!!!"


Lill se zpocená probrala na dece vedle zkomírajícího ohniště, které už jen občas vydalo malou jiskřičku jako zoufalou žádost o pomoc. "Co to sakra bylo?" zašeptala a promnula si oči. Kolem byla ještě stále tma a díky pohaslému ohni neviděla skoro ani obrysy ohniště, natož aby viděla něco jiného. Jenže v téhle tmě nenajde ani křesadlo, natož větve, a vstávat jen proto, aby se vydala do tmavého lesa pro dřevo, se jí také nechtělo.
Když v tom něco zachrastilo v křoví a ucítila bodavou bolest v zádech, uslyšela chraplavý hlas a kolem její tváře zavanul smrdutý puch.
"Ale copak slečinka takhle v noci sama...?" Lill vycítila potutelný úšklebek. Snažila se sáhnout po dýce nebo něčem ostrém, ale na batoh nedosáhla a za pasem měla pouze dýku. Pomalu k ní sklouzla rukou. "E-e, ať tě to ani nenapadne děvenko..." ušklíbl se znovu a uštědřil jí dost velikou ránu do zátylku, až se Lill zkácela k zemi, jako kdyby byla z vaty.


"Co s ní teď uděláme?" ozval se další hlas - nejspíš jen nějakého poskoka. "Coby? To, co s těmi předchozími!" ušklíbl se velitel. "Doneste dřevo, rozdělejte oheň, ale pohyb!"
Najednou začaly všude běhat noční stvůry a skládat dřevo do něčeho, co připomínalo hranici. Chvíli to trvalo, ale nakonec bylo dílo přeci jen hotové a jeden z nočních běsů přiskočil, aby hranici zapálil. Právě probírající se Lill se tak naskytl hrozivý pohled na obrovské plameny, jež šplhaly po obrovské hromadě poskládaného dříví.
V Lilliné tváři se rýsovalo neutajitelné zděšení a hrůza. Ruce měla svázané a tváří ležela k zemi. Věděla, že tohle je nejspíš její konec a zemře v plamenech, které chamtivě pozřou její tělo.
Tak takhle tedy skončí její pouť - stejně rychle, jako začala a ještě bolestivou smrtí na hranici.
"Zvednětě jí a přivažte ji ke kůlu." zahalekal najednou opět neznámý hlas. Čísi špinavé pracky ji bezohledně popadly a táhly ji směrem k plamenům. Z jejích plic se vydral těžký a vyděšený výkřik. Snažila se bránit a mlátila kolem sebe rukama a kopala, ale nebylo jí to nic platné, byli už skoro u plamenů a noční velitel se jen smál jejímu zoufalému křiku o pomoc - stejně zoufalému, ale marným pokusům se vymanit ze špinavých pracek dvou jeho poskoků.
Najednou kolem zavál ledový vítr, který s sebou přinesl několik sněhových vloček, jež neroztály ani v přítomnosti ohně. Poskoci se zastavili a i s jejich velitelem sledovali vločky, které se pomalu snášely k zemi.
"Co to ksakru je?!" rozčiloval se velitel sledující netající vločky. Následné vrčení mu ale bylo více než dostačující odpovědí, jelikož předcházelo dvěma svítivým, žlutým očím, následovaným velkou, bílou šelmou, která pomalu kráčela ze stínů noci.
"Kivuli nach sank!" ozval se ze tmy hlas a vzduchem prosvištěly šípy, které se zavrtaly do hrudníků několika stvůr, jež se následně skácely bezvládně k zemi. Z noci ihned za šelmou se vyplížilo několik postav v kápích a pobilo meči a dýkami zbytek nestvůr.
Jedna z postav se blížila i k Lill, zatímco zbytek skupiny kontroloval okolí a mrtvá těla. Až teď si Lill uvědomila, kdo to vlastně je. Spadl jí kámen ze srdce, když ve světle plamenů konečně poznala Ramirovu tvář a v očích se jí zaleskly slzy. Klečela na zemi s rukama před sebou a hleděla lítostivým pohledem na Ramira.
"Ramire..." zašeptala tiše. "Moc mě to mrzí, vše se seběhlo tak rychle a já..." zlomil se jí z části hlas a z části ji přerušil Ramir. "To, co jsi udělala, bylo velmi nerozumné a nezodpovědné." pokáral ji pohledem a přiklekl k ní. "Jsi v pořádku?" pohlédl na ní a vytáhl dýku z pouzdra za opaskem. "Jo.. jo, jsem v pořádku." oddechla si a popotáhla. Utřela si slzy, když jí Ramir uvolnil ruce. "Vydali jste se za mnou. Proč?" upřela tázavý pohled na Ramira a mnula si zápěstí odřená od provazů.
"Přeci tě nemůžeme nechat jít samotnou." odvětil prostě Ramir a otíral si dýku od černé krve o trávu, poté ji zastrčil opět do pouzdra za pasem a zvedl se. Mlčky přešel ke Kivulimu, který se posadil opodál a sledoval svého pána pronikavým pohledem.
"Ale proč? Je to přeci můj boj." hlesla Lill a postoupila o krok k Ramirovi. "Lill.." hlesl Ramir a otočil se k ní, po chvíli ticha opět promluvil. "Je to přeci boj nás všech. Je to jen otázka času, kdy se temnota dostane až do srdce lesa a do srdcí mého lidu. Přišli bysme o všechnu naší magii, historii, život tak, jak jej známe a možná i o mnohem více." věnoval Lill starostlivý pohled, který se během jediné vteřiny opět změnil, tentokrát v mírně škodolibý. "A nemůžeme tě nechat se toulat po Temných hvozdech samotnou. Kdyby jsme nepřišli, už by jsi tu nebyla." ušklíbl se na ni a otočil se ke Kivulimu, ke kterému poklekl a pohladil jej po hlavě. "Hodný kluk..." šeptl téměř neslyšně a Kivuli mrskle lehce ocasem.
"Já vím. Promiň mi to." hlesla Lill a nasadila provinilý výraz s pohledem zabodnutým do země, do které chvíli dloubala nohou. "Děkuji ti." odmlčela se a podívala se na zbytek skupiny. "Vám všem děkuji." zvýšila trochu hlas, aby ji všichni slyšeli. Nikdo jiný však nepromluvil, jen jí věnovali pohled.
"Tak pojď, musíme najít bezpečnější místo, kde se na noc utábořit." hlesl Ramir k Lill a ostatní zatím uhasili oheň na hranici. Lill si rychle posbírala věci, dokud na ně viděla a snažila se v té tmě následovat Ramira. Sice jej skoro neviděla, ale snažila se s ním držet krok, ačkoliv to bylo velice těžké. Postupně se jí začal zase vzdalovat, stejně tak i zbytek skupinky.
"Ramire!" zavolala zoufale do tmy. "Ramire!!!" vydral se jí z plic vyděšený výkřik. V tu chvíli ji někdo chytl za ruku.
"Klid, nekřič, jsem tady, nesmíš být tak hlasitá, jinak nás najdou další běsy." promluvil k ní skoro šeptem. Držela ho dál za ruku a snažila se v té tmě neklopýtnout. Popravdě se jí to k jejímu překvapení docela dařilo, Ramir vybíral docela dobré cestičky v porostu.
Najednou se zastavili a Lill narazila do Ramira. "Promiň mi to." hlesla. Nikdo jí neodpověděl, ale věděla, že Ramir stojí přímo před ní, stejně jako ostatní členové skupiny.
Někdo něco šeptl a ve vzduchu se objevilo několik malých, bílých, poletujících jiskřiček. Vypadalo to jako malé, bílé světlušky, ale jejich světlo bylo docela uklicňující. "Co to..?" hleděla na to Lill jak na zázrak a v té tmě konečně zase začla něco rozpoznávat. "Pšt." utišil ji Ramir. Někdo začal lézt na obrovský kmen před nimi. Jednalo se o obrovský strom. Postupně tam začali lézt i další. "Umíš lézt po stromech?" otočil se na ni najednou Ramir. Lill jen zavrtěla pomalu hlavou. "Po takhle velkých ne." hlesla.
Ramir se mlčky otočil zpět a vylezl na strom. Lill se začala zase zmocňovat panika. Už chtěla zase začít křičet, když v tom se před ní objevilo odkudsi z koruny vysoko nad ní lano. Spadlo jen tak z nebe. "Uvaž si to kolem pasu." ozvalo se z výšky nad ní. Kývla a urychleně k sobě přivázala lano.
Začala s lanem kolem pasu stoupat ke koruně stromu. Mihotavé jiskřičky stoupaly pomalu s ní. Vytáhli ji na větev, která byla široká jak trup dvou statných mužů, ale dost vysoko nad zemí, aby byli v bezpečí. "Stvůry neumí tak snadno šplhat po stromech." hlesl Ramir na vysvětlenou. "Posaď se ke kmeni a trochu se prospi, my zatím budeme hlídat." zašeptal a pousmál se na ní. Lill jen mlčky kývla a poslechla. Vytáhla z batohu teplou přikrývku, položila se a ve chvíli usnula.

Výsledek obrázku pro noční les

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama