Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Plky o čase-nečase

12. února 2017 v 14:18 | Anielik |  Spontánní kecy
Není to první článek, který jsem chtěla zpracovat jako básničku, nebo dokonce povídku a místo toho bych se klidně chystala plkat o něčem jiném. Není to tak, že bych snad na svůj blog zanevřela, jen zkrátka mi asi dochází slova, o která bych byla schopna se dělit s ostatními - nevím, co mám dělat se svým volným časem, pokud vůbec nějaký mám, natož co bych měla dělat se svým blogem. Nejednou jsem ale otevřela to malé internetové okénko, přepsala ve svém menu téma týdne a chystala se na to něco napsat.
Kdepak, prokrastinace v tom nehraje žádnou roli. Myslím, že za svůj čas toho stíhám až moc, problém je ve mě, nemám inspiraci a už čtyři roky mám rozepsanou povídku a naposledy jsem napsala díl asi rok zpět.
Jenže vše je poslední dobou tak nějak frustrující, počasí je sychravé, já nějak nemohu najít místo, kam se mezi lidi zařadit. Najednou jsem dospělá a musím dělat vše sama. Ne, že by mě to nebavilo, jen den má moc málo hodin a vše je zkrátka asi až moc depresivní na to, abych o tom někam psala.
Jsem bez inspirace a bez chuti k čemukoliv a pomalu se ze mě stává workoholik, kdy jediná náročná i kterákoliv jiná práce je pro mně uspokojivá. Vlastně se sebou dokážu být spokojená jen ve chvílích, kdy jsem v práci, stala jsem se na práci závislá a ne nadarmo se říká, že všechno dělání, smutek zahání. Není to tak úplně pravda - dělání zahání absolutně všechno. A za ta léta v obchodě jsem se naučila usmívat na zákazníky a být k nim milá, ačkoliv oni milí nejsou a já na to nemám ani trošku náladu.
Prostě nemůžu najít nic, co by mě tak nějak doopravdy nakoplo a měla bych zase chuť a elán do života, kdy bych začala znovu věřit lidem a v lidi a ne jen v některé, nýbrž ve všechny a všem, nebo alespoň těm a v ty, kteří jsou v téhle mé nenávistné hodince naprosto nevinně.
Nevím, zda-li mě ovládl nějaký druh deprese, nebo jen mám vše, co jsem chtěla a nemám se za čím hnát, nebo jestli mám moc starostí, či je to jen tím, že mám moc myšlenek a nedokážu si je všechny uspořádatn nebo snad jen tím, že jsem sama, ve většině věcí a hlavně ve svém volném čase, který nevěnuju práci. Doma jsem sama, ve škole jsem taky tak nějak sama, ikdyž jsou kolem lidi - jsem v tom sama. Někdo prostě potřebuje kolem sebe lidi, neustále, i když ho rozčilují.
Nějak jsem si totiž za ta léta na internátě zvykla na neustálý povyk a společnost lidí a že ti, se kterými si rozumím, jsou blízko, teď mám vlastní byt, vlastní život a stejně je to málo, protože ačkoliv mě tedy ten hluk rozčiloval, asi mě nějakým způsobem i stimuloval.
Jsem tu stále pro pár lidí, pro které bych se rozkrájela, poznala jsem spousty věcí a spousty úžasných lidí za tu dlouhou dobu, co jsem končila i skončila školu a začala být workoholikem, ale něco uvnitř mě stále chybí. Možná bych zase potřebovala trošku adrenalinu, který k životě potřebuju minimálně stejně, jako společnost lidí, hlavně těch správných lidí.
Nicméně jsem alespoň zase něco jednou za čas napsala, snad ne zase na pár měsíců jako kompenzaci mého času-nečasu a třeba zase brzy najdu inspiraci něco napsat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama