Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

V každém životě

10. listopadu 2016 v 22:19 | Anielik |  Spontánní kecy
Strašně dlouho jsem sem nic nenapsala. Je to dva měsíce. Ale nebylo to proto, že bych snad neměla o čem - to ne. Stalo se toho hodně, i v tak krátké době. Nastoupila jsem do nové školy, zvládla řidičák (šťastnější tedy budu, až ho budu mít v ruce, protože je to docela boj, ale i tak!), a spousta dalších námětů.
Několikrát už jsem se dostala tak daleko, že jsem si k tomu sedla a otevřela okno ke psaní článku i básničky, ale zkrátka to nešlo. Na svůj blog jsem nezanevřela, jen jsem chtěla psát o něčem... o něčem.. co bude mít opravdu nějakou hodnotu.
Chtěla jsem psát o tom, jak jsou lidé neochotní, nedokáží pomoci a umíí jen urážet a vysmívat se lidem, kteří si přišli slušně poprosit o radu. Chtěla jsem natočit videolog s tím, jak jsem se poprvé v životě pokoušela o sushi, ale na to asi zatím není ten správný čas.
Ale teprve události nedávné doby mě tak nějak přivedly na myšlenku toho, co je opravdu důležité. Jedna z těch věcí je to, čeho ve svém životě skutečně lituji. Popravdě nelituji ničeho, až asi jedné věci.
Lituji toho, že jsem ve svém životě nepotkala více lidí jako jsem já. Ať už jsem se změnila z té malé naivní holčičky jakkoliv, některé věci zůstaly stejné - a to mé sny a umění snít a fantazírovat. Na druhou stranu jsem se časem naučila být silnější, ne tolik hodná, ale stále umět ocenit lidi, kteří pro mě něco udělají.
Někteří lidé mi připomínají mě samotnou. Snaží se vyrovnat s tím, kým jsou, kde pracují, co se učí, co vůbec dělají, ale ve skutečnosti mi připomínají mě přet několika lety - vlastně to není tak dávno a i tak to strašně rychle uteklo.
Občas bych si přála ty hodné lidi, co umí dávat a nepotřebují brát, ty lidi, co i přes jejch ochotu a snahu to v životě neměli lehké a vlastně se jim ochota nevyplatila a i tak vytrvali a zůstali stejní, naučit být trochu zlí, vědět ke komu si svou štědrost mohu dovolit a chtěla bych jim ukázat, že oni nejsou obyčejní - naopak - všichni ostatní jsou mnohem obyčejnější a oni jsou výjimeční, pro mě ano.
Asi jsem se za ta léta naučila i vysledovat, čím jsou pro mě lidé důležití, ačkoliv mě občas zklamou. Občas se jen člověk musí naučit otevřít srdce, oči a naslouchat, vnímat, cítit a sám uvidí mnohem více, než předtím.
Ale není to lehká cesta, je dlouhá a člověk se musí umět vžít do ostatních, nemůže hledat ten zlom, za kterým jde celý život a i tak ho někteří nenajdou - ale pokud vytrvá a bude trpělivý a naslouchat lidem kolem sebe, přijde ten zlom sám, sám od sebe. Ani nevím, kdy to přišlo u mě. Možná při několika důležitých událostech v mém životě, které mi otevřely oči. Však může jít jen o nějaký ten dobrý skutek za den, který občas může být klíčem k lepšímu životu.
Ale všichni takové události v životě máme nebo budeme mít a bude nám všem potom lépe. Všichni máme v okolí člověka, kterému bychom měli naslouchat, ocenit ho a on se pak stane součástí naší životní cesty, která nás má něco naučit. A každý z nás buď ví, kdo to je, nebo se musí rohlédnout a zjistit to.
A jestli víte, kdo to je, jste už napůl v cíli. Jestli víte, kdo to je, možná je to více lidí, máte už napůl vyhráno. Gratuluji.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Switch Switch | Web | 11. listopadu 2016 v 13:50 | Reagovat

Skvělý článek, jako bys mi mluvila z duše... při čtení první půlky jsem si říkala "joooo,to znám...", zrovna teď jsem taky v nějaký takový fázi.. a v druhý půlce jsem se omezila jen na "ámen" :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama