Vzdávám se a každý stín,
mě ihned rychle pohltí.
Vzdávám se a umírám,
prostě už to nejde,
nadále to nezvládám.
Promiň mi,
že nevím, jak se usmívat,
ale bylo toho moc,
své srdce budu zavírat.
Někde se to zlomilo
a já nevím jak jít dál,
jako kdyby se něco ztratilo,
ikdyž jsi se na mě usmíval.
Mám hlavu plnou myšlenek
a nevím, jak je urovnat,
usmívám se,
ale to je jenom navenek,
nevím, jak se s tím vyrovnat.
Nevím o co jde,
ale chce se mi jen plakat,
jako tenkrát,
místo očí prázdný plakát.
Tolikrát jsem napsala
takováhle slova,
to ještě jsem nic neznala
a teď je píšu znova.
Tolik slov je stejných
a přesto jiný význam,
přesto stejně nezní.
Tolik času, nepsala jsem básně,
a teď to jde samo,
i tak to myslím vážně.
Občas člověk potřebuje,
dostat všechno ven,
ikdyž všechno vypadá,
jako ten zlej sen.
Občas člověk potřebuje,
zhroutit se až k zemi,
aby poté sebral síly
přesto smutno je mi.
přesto člověk potřebuje
občas někam pryč
a jen jeden člověk
mě tam smí vzít.
Jednou za čas potřebuju
cítit jen to nebezpečí
ikdyž tě v tom podporuju,
já se ničím nezavděčím.
Jenom jednou nechat plynout
jenom jednou nechat slzy,
a u toho se nerozplynout,
snad bude dobře,
snad bude dobře brzy.





Ačkoliv už Tě znám dlouho a ačkoliv na Tvém blogu nejsem prvně, je to asi poprvé, co jsem se odvážila si přečíst nějaké tvé dílko a napsat komentář.
Což je docela vtipné, když uvážíme, že to bylo někdy před pěti, možná šesti lety.
Vždycky je to akorát zrýmované a... no, to je asi všechno. Je to zrýmované. A zpravidla taky pěkná hloupost. 
Jsi a navždy pro mě asi zůstaneš tak trošku srdeční záležitostí, co se týká Bradonu, protože právě odtud si tě pamatuju jako svou kolejní Nebelvíru.
Ale teď, abych tady jen zbytečne neřečnila, přejdu k samotnému komentování. Mám slabost pro básničky a obdivuju všechny, kdo se tak trochu poezií zabývají, hehe. Sama je často píšu, ale narozdíl od tebe mi z toho ještě nikdy nevzešlo nic, co by mělo nějakou hloubku.