Můj blog pro mě byl vždy místem, kde jsem, tak trošku metaforicky řečeno, vypouštěla duši. Celý blog jsou vlastně kousky mé duše a chvíle, kdy mi nebylo nejlépe, na jednom místě. Měla jsem hrozně moc stránek a blogů a nikdy jsem nevěděla, o čem ho budu mít, až jsem začala psát básničky a bylo to jasné - blog bude mé místo, kam budu psát všechny své postřehy a básně a povídky a zkrátka vše, co budu chtít vylít ze svého srdíčka a čeho se budu chtít alespoň částečně zbavit. Blog byl vždy vlastně taková moje terapie, díky které se mi ulevilo v mých špatných chvílích. V životě člověka je přeci strašně moc špatných chvil, i když ty dobré někdy převažují.
I tak se však stalo, že jsem za celý červenec ennapsala článek a to jsem vždy chtěla za každý měsíc napsat alespoň jeden článek. Koukám kolem sebe na ty slavné blogy na hlavní stránce a chtěla bych docílit toho samého, pak sleduju ty blogery a blogerky, co končí se svým blogem a já si říkám, že tohle snad nikdy nedokážu. Blog už sepsal až moc velkou část mého žvota na to, abyhc ho smazala a přišla bych o vše, co jsem kdy vytvořila. Ale zpět k věci.
Ano, píšu nyní málo, do jisté míry mě to mrzí a do té druhé je to vlastně dobře. Psala jsem na začátku že jsem zde psala hlavně v těch špatných chvílích - to znamená, že tedy mám asi až moc málo (díkybohu) špatných chvil, abyhc sem něco psala. Tohle už není o inspiraci, ale o životě dospělého člověka, který zde začínal jako, snad to můžu říct, ještě dítě, na záladní škole a teď když se ohlédnu, mám toto vše za sebou, mám za sebou střední školu, maturitu, pracuju a studuju další školu, a o tom to je.
Vlastně to vše závisí na škole. Na střední škole - konkrétně na rozhodnutí tam jít. Možná je to náhoda, možná je to účel, ale nebýt mého rozhodnutí se osamostatnit předčasně brzy a jít na internát do města, kde jsem začala i skončila školu, nezačala bych s airsoftem, nezměnila bych se skrz naskrz a nezažila tolik skvělých věcí, co jsem zažila, stejně jako bych nepoznala tolik úžasných lidí, jako jsem poznala.
Takže na náhody nevěřím - věřím, že každý krok vede k dalšímu kroku a nakonec k nějakému většímu cíli a ten k dalšímu ještě většímu cíli a celkově je to takový koloběh života.
Takže proč sem nepíšu? Jelikož mě mé kroky zavedly tam, kde mám vše, co jsem si kdy přála a nemám špatné myšlenky - ne dost špatné na to, abych dokázala psát deset článků a více za měsíc.
I tak ale na blog nezanevřu a budu v něm pokračovat.




