12. května 2016 v 15:59 | Anielik
|
Můj život bývával nudný. Já jsem byla nudná. A neskutečně neoblíbená. Chlapcům jsem se vyloženě asi hnusila - ne, že bych se divila, když si tak prohlíším ty fotky ze základní školy, hnusila bych se sama sobě: oblečení po bratrovi, nebo matce, sestřih na kluka, vkus žádný, naprostý šprt, samá vyznamenání a ke všemu bez kamarádů a jakýchkoliv byť jen trošku intimních zážitků s kýmkoliv.
Nedivím se, že ve společenském žebříčku mi náležely jen ty nejnižší příčky. Já bych se za sebe styděla, bejt moje matka, ale mé matce to bylo jedno a směle pokračovala v tom svém - stříhání mě na krátko a darování svých starých věcí mě. Malovat se? To jsem si možná poslední rok školy občas udělala tlustou čáru pod okem a když se mi za to lidi smáli, sundala jsem to dolu. Jo, tak moc jsem se řídila společností.
Přešla jsem na střední školu s nadšením, že začnu odznovu - abych nelhala, matka mi dovolila si nechatt udělat do vlasů melír - což mi zůstalo do teď, jen ve větším rozsahu, takže jsem spíš blonďatější, než brunetka, což je má původní barva.
Ne, nedařilo se mi, do druhého ročníku, nejhorší je, že jsem nebyla už ani šprt, škola mi taky moc nešla a matematika přestala být můj oblíbený předmět - jaké překvapení.
Nicméně jsem postoupila do druháku, našla si mého prvního kluka! Ano, můj společenský život začal konečně vřít! Tedy, občas spíše pustil pár bublinek. Ošklivá jsem byla stále stejně, ale už jsem neměla krátké vlasy a oblečení po kdekom - HURÁ!
Začala jsem se konečně bavit s klukama, výjimečně i s holkama teda, abych nelhala, nicméně kluci mi byli vždy nejbližší. Šlo o spolužáky mého expřítele. Chodili jsme an stejnou, tedy technickou, školu, takže kluků bylo všude strašně moc. Nicméně mé sebevědomí bylo stále na bodu mrazu,
Skončil mi první vztah, já se beznadějně xkrát zamilovala a bezúspěšně, až si mě našel další kluk na "Oslavách svobody" v Plzni. Nebylo to nic slavného, ale vyléčilo to mé zlomené srdce. Dostala jsem se snad díky tomu k airsoftu, mezi skvělé lidi a sebevědomí šlo nahoru, mezi tim jsem byla několikrát barvená opět, a kluci kolem mě začali kroužit. Nicméně stále nízké sebevědomí, ale zažila jsem moc krásných chvil, i zklamání a pádů.
Našla jsem si dalšího přítele, ve zkratce - ten už taky není, ale sebevědomí už nyní mám. Mám spoustu známých a přátel, nejvíce díky airsoftu a po letech, co na mě kluci ani nešáhli, mi nyní sami skládají poklony a tahají k sobě do postele (s nadsázkou řečeno, snad), takže skok neskutečný.
Ale co tím chci říct? Získala jsem díky rozhodnutí, jít sem na školu, skvělé přátelé, takové, jaké jsem si vžy přála, co vás obejmou, podrží, když je vám nejhůř a vidí ve vás něco krásnýho a originálního. Spousta lidí při mě zůstává i po letech, i když si moc nepíšeme, zažívám s nimi strašné množství zážitků a naproti provnímu ročníku, kdy jsme nevyšla z pokoje a nikoho neznala, se o mě teď lidi skoro perou a píšou, že mě chtějí vidět.
Tímto samozřejmě všem těm úžasným lidem děkuji! Oni jistě ví, o koho jde!
Stačila víra, lepší přístup a vydržet. Hlavně vydržet. Nicméně místo "Zavři oči a věř" bych možná řekla, abyste ty oči otevřeli. Viděli srdcem, ne hlavou a vnímali vše, co vám svět nabízí. Protože žijete právě teď.
PS - jsem uplně vpravo dole
Začínalo to jako hodně luxusní ironický článek a skončilo to nádherně s úsměvem na rtech. Líbí se mi tu :)