V životě člověka existují mnohá rozhodování a člověk si ne na všechna přeje být úplně sám. Je však rozdíl mezi podporou a podporou. V čem přesně ten rozdíl tkví?
Snad jednou z nejvíce řešených situací v životě člověka jsou mezilidské vztahy. Každý už někdy něco takového řešil - ať už šlo o vztahy přátelské, rodinné nebo manželské apod.
Často si lidé přejí nebýt na tohle sami a žádají druhé o podporu a pomoc. Vše to pak probíhá tak, že se jeden člověk svěří druhému, vše mu to převypráví a ptá se co s tím?
Oba mohou ale znát člověka z jiného úhlu pohledu. Vím, že já sama se snažím vidět v lidech vždy jen to nejlepší a kolikrát z nich také prostě to nejlepší dostat - jsem zkrátka přesvědčená, že to dokážu, mnohokrát se mi to také vymstilo.
Myslím ale, že prosté mezilidské vztahy by si měl každý řešit sám.
Kamarád mi vždy říkal "Pokud chceš něco v tu chvíli udělat, udělej to." stejně jako "Nelituj toho, že jsi to udělala, v tu chvíli jsi to zkrátka udělat chtěla".
A také má pravdu. Samozřejmě v rámci mezí. Stejně jako by člověk neměl litovat věcí, které udělal, ale těch, které neudělal.
Mladé holky často řeší lásky a s kým do vztahu jít a s kým ne. Proč? Buď do tooh chci jít a cítím, že mě něco vnitřně někam a k někomu táhne, nebo zkrátka cítím, že říkám, že něco chci a přitom se chovám úplně jinak a už to by mělo být všeříkající.
Jsem zastáncem toho, aby tyhle věci měly volný průběh. A ne vždycky chce člověk to, co říká, jelikož jeho srdce je ovlivněno dosti hlavou.
Po novém roce jsem se tak nějak dostala do klidného stavu, kdy beru všes nadsázkou, hloupé řeči od lidí neberu vážně, trávím čas ve společnosti lidí, které mám ráda a s kterými je mi dobře a zažívám to, co zažívat chci, mám svou hrdost, abych nemusela uznávat chybu, když vím jistě, že chyba u mě není, pokud ano, uznám to.
Zkrátka nechávám všemu svůj volný průběh a vše je krásné. Když svítí sluníčko, ikdyž prší, připadá mi, jako kdybych si z očí sundala šátek. Vše ožilo a já získala jiný pohled na věc.
Ale musela jsem si k tomu dojít sama a sama to zažít. Nikdo mi s tim neradil a nemohl ani poradit, Byla jsem na to sama.
Nikomu se nesvěřuju, když vím, že mi řekne jen co by udělal on na základě mých informací. Tyhle věci prostě musí člověk cítit a cítí je. Nějak se instinktivně chová a už to by mu mělo dost napovídat.
Neptejte se lidí. Poradí vám, ale nikdo nezaručí, že je to i podle vašeho nejlepšího vědomí a svědomí. Tyhle věci si zkrátka musí rozhodnout a vyřešit každý sám. Ale není důvod se bát, vše je zkušenost. A nezbývá, než všem popřát nejméně pádů, nejlepší volby a hodně vůle se rozhodovat sám.





