Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Temnota ve světle

21. března 2016 v 10:42 | Anielik |  Spontánní kecy
Jistě. Člověk možná přichází na svět s ryzím srdcem a později přichází ke svým ideálům a ideím - ideím o světě, nedejbože třeba ideály o lásce.
Holky mají představy o motýlkách v břiše, mdlobách a takové té romantice a všem okolo. Nebudu holkám říkat, že je to lež, ať si své sny nechají, ale ať si nejsou jisté tím, že i taková láska může být věčná a že natrefily na svého prince.

Nemůžu jim to ale mít za zlé. Sama jsem tyhle ideály měla a stejně jako ostatní, i já jsem narazila na své prince, kteří se nakonec ukázali pravými opaky prince a i to nejkrásnější může skončit bolestivě.
Když nad tím tak přemýšlím, asi mě ani tak nikdy nebolel rozchod sám, jako spíše to, že většina (jo, dali by se spočítat na prstech jedné ruky) neměla po roce, nebo skoro roce, žádný zbytek respektu, citu, úcty, natož snahy. Vždy jsem byla člověk, co chce co nejméně ranit druhé a snaží se přistupovat ke všem s lidským a rozumným způsobem, že se dá s každým rozumě domluvit, ale pokud se k vám druhý člověk chová jako k psovi a raději než v sobě hledá chyby jen a jen v druhých, tak to nakonec stejně zabolí.
Nicméně časem dojde možná většina holek do situace, kdy se snaží tyhle rány vytěsnit a chce být šťastná v podstatě za každou cenu - ne že by šla přes mrtvoly, ale že začne trávit čas s lidmi a takovým způsobem, aby byla šťastná, ikdyž ne každý je pro.
Proč by to ale nešlo? Začínala jsem jako malá holčička, hodná, milá, plachá, stydlivá, doslova jsem si nechala s*át na hlavu a k čemu mi to bylo? Snad jsem se poučila, že lidé nejsou pro důvěru stvořeni a že si musím umět dupnout.
Rozloučila jsem se s lidmi, co to nerespektovali a našla jsem si vlastní cestu. Práci, co ve mě vzbudila sebevědomí, lidi, co to sebevědomí respektují a osobu, se kterou jsem šťastná - prozatím. Jistě že by bylo krásné, kdyby to bylo navěky, ale to vědět nemůžu, nicméně teď jsem šťastná a spokojená a nejdůležitější je přítomnost.
Nikdy bych neřekla, že budu schopná nejíst, protože prostě hlad nemám, jsem šťastná, s lidmi, co mám kolem sebe, s tím, co dělám, jsem spokojená s tím, kdo jsem, jakou mám osobnost. A nevěřila bych, že někdy můžu být tak šťastná, protože snad nikdy jsem do teď nebyla. Spím pár hodin a vstávám dříve, než musím, a i tak jsem spokojená a ve skvělé náladě a připavená na to, co mi den přichystá.
Život nás totiž bude neustále zkoušet, dokud se nepřestaneme jistých věcí a lidí bát a já se právě cítím, že dokážu a zvládnu úplně vše - vše jde samo, ale jistým vzrušujícím způsobem, který mě až přivádí k šílenství a každá minuta bez jisté osoby je jen dalším krokem k tomu šílenství. Je to nepopsatelná, ale neskutečně krásná cesta, kterou jsem si zvolila sama, je to naše neskutečné tajemství a čím déle jej budeme mít pro sebe, tím lépe, protože lidé se vždy moc starají o to, o co nemají. A pokud mi jen znovu někdo ublíží, tak už budu imunní, ale litovat nebudu. Nelituju ničeho, vše bylo k něčemu a každý krok mě měl dovést sem.
Jsem si jistá, že jsem našla svoje světlo, které mě teď povede, ačkoliv spolu s tou temnou, ale příjemnou bolestí, co vás dovádí až k šílenství. Jako když něco chcete, po něčem toužíte. Cítíte se jak feťák s absťákem. Jako kdybyste mu zamávali balíčkem kokainu před obličejem, udělali mu lajnu a pak to prostě zase schovali a sledovali, jak ten člověk šílí. Takhle šílím já.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 --- --- | Web | 21. března 2016 v 21:17 | Reagovat

Anil, asi po dvou letech jsem zavítala na tvůj blog a musím říct, že článek mě nezklamal. :) Perfektní vyjádření pocitů, co se některých bodů týče, cítím to podobně. To, že člověk k tobě ztratí respekt a úctu či vůbec jakoukoliv snahu zacházet s tebou jako s lidskou bytostí bolí nejvíc. :( Skoro podobně, jako fakt, že láska je opravdu taková, jakou si ji jako malé holčičky vysníme. Motýlci v bříšku, ten slastný, zblázněný úsměv, když se s milovanou osobou rozloučíme, ten pocit, že máš vedle sebe někoho, na koho se můžeš spolehnout... Je to vskutku takové - do doby než se něco pokazí. A ten pád na zem je strašně smutný. :( A o tom co následuje je škoda mluvit.
Těší mě, že se ti daří dobře - alespoň  tak, že si připadáš dost silná na to, aby ses vypořádala s čímkoliv. Dalo by se říct, že ti závidím. :) Hodně štěstí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama