Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem ji poznal, natož na ten den, kdy jsem jí viděl na dně. Stála přede mnou a třásla se - ale ne zimou, nýbrž strachem, zlostí a zármutkem. Na pohled se zdála pevná jako skála, ale později mi došlo, že je před zhroucením a je to jen otázka času, kdy se tak stane.
Stála přede mnou a já jsem ji sledoval, vyprávěla mi příběh a viděl jsem, že není zcela upřímná - respektive je, ale v rámci mezí. Že slova, která by opravdu odstartovala její city, jí přes rty nejdou. Trpělivě jsem počkal, než domluví a zahleděl se jí do očí se slovy "Chci, abys řekla, co opravdu cítíš...".
V tu chvíli se stalo něco, na co jsem čekal, i naprosto neočekával. Ten strach v jejích očích a to, jak se nekontrolovatelně roztřásla a podlomila se jí kolena a klesla k zemi, do konce života nezapomenu. Nikdy jsem neviděl někoho jako ona, někoho, kdo nemá daleko do anděla, tak moc na dně a tak moc zlomeného.
Najednou jsme pocítil všechny ty její emoce, co chtěla vyjádřit, ale nedokázala to, jelikož její srdce na to bylo příliš těžké. Myslím, že i ona byla v tu chvíli konečně plně upřímná se vším všudy.
Klečela přede mnou na zemi a z očí se jí řinuly slzy. Při tom pohledu jsem se neubránil tomu, abyhc měl ty slzy v očích také. Člověk se cítí strašně bezmocně, když neví, co říct a co udělat - jediné, na co jsem se zmohl bylo, že jsem ji pevně objal a nechal jí plakat, což se hodilo i mě, protože neviděla, že z mých očí tečou ty slzy také.
Chtěl jsem.. snažil jsem se být silný, aby věděla, že se o mě může opřít, může mi vše říct a aby věděla, že mě to nezlomí - že je podpora, kterou hledá, ale nedokázal jsem to - proto jsem nechtěl, aby to také viděla. Přál jsem si, aby to ze sebe vše dostala.
I tak na ní bylo něco, co jsem obdivoval. To, jak se trápila a přeci byla dost silná na to, pokračovat dál. Vím, že kdybych byl tolik na dně jako ona, tak stejně jako spousta dalších lidí, už bych to vše musel skončit, ale ona ne, ona byla dost silná na to s tím bojovat tím víc, čím víc klesala dolů.
Stále mám tu vzpomínku živě v paměti a neuplyne den, kdy bych si na ni nevzpomněl. Vzpomínám na ní zejména pokaždé, když mě něco táhne dolů, abych se nevzdával a bojoval dál stejně, jako ona.
Ušla hodně dlouhou cestu, hodně se toho stalo, občas ji něco táhlo dolů, ale nic ani nikdo ji nesrazil na kolena tak, jako to, co se jí stalo tenkrát. A vím, že přijde i horší chvíle a je už hodně blízko, ačkoliv bych byl rád, kdyby nepřišla.
Když ji teď vidím, jak se směje, je plná energie, života, dobré nálady a optimismu, jak je někde nahoře na té nekonečné horské dráze, které říkáme život - nedokážu a ani neumím si představit, co se s ní stane, až ta drsná chvíle přijde. Nedokážu si představit a lhal bych, kdybych řekl, že bych se dokázal do toho vcítit, protože nedokázal a nikdy se mi nic takového nestalo, jak to s ní zacloumá a jak to dopadne.
Bude neskutečně bolestivé vidět ji tam, kde tenkrát a možná ještě níž, ačkoliv to tenkrát vypadalo, že už to níže nejde, ale osud nám chystá mnohé.
Nedokážu si tu situaci představit, ale vím, že jsem měl naposledy také co dělat, aby mě to nesrazilo tolik, jako ji, když jsem ji viděl. Ale slibuji, že se pokusím být silný už kvůli ní a budu tu pro ni - protože mi věří, je upřímná a odkryla se mi tak, jako nikomu.
Budu tu pro ni a děsím se dne, kdy přijdou ty nejhorší chvíle a vím, že bude trvat, než ji to srdce poté přestane bolet a nikdy úplně nepřebolí. Ale i tak tu pro ni stále budu. Protože ona, je anděl.





