Znamenáš už pro mě víc, než by jsi měl,
však jsi právě jediný, kdo mi správně rozuměl.
A vím, že lidé budou mě pak soudit,
i tak jsi ten jediný, kdo nenechal mě bloudit.
Ukázal jsi světlo, kde byla navždy tma,
díky tobě naivní jsem - sladce - i tak svá.
Jsem to opět já, kdo svět v barvých vidí,
usměvy a pohledy, co na cestu mi svítí.
Mám pocit, že se zblázním, šílím každou chvílí víc,
ale i tak nepřestávám a kráčím tobě vstříc.
Nyní vidím jinak, co kdysi bylo stejné,
jiskry v očích i chování tak jemné.
Pocity mám, co snad nikdo jiný nemá,
a přesto s tebou bývám němá.
Vím jen, že jsem to opět já, co dřív,
usmívám se i díky tobě zní můj smích.
A vím, že lidé budou soudit, však nemají právo,
starají se moc a více, než je zdrávo.





Trochu mi to připomíná něco z mojí minulosti. Moc hezky jsi to napsala.