Vždycky jsem si stála za svými zásadami. Takovými, které jsem povětšinou vyvozovala z toho, co jsem viděla či slyšela kolem sebe. Chtěla jsem vždy vypadat a být ve společnosti za dámu. Chtěla jsem být ta, co jí přitahuje intelekt a chování chlapa, jakožto pravého muže, nebýt na drahé věci, myšleno nebýt zlatokopka, ale moci si jednou ty dražší věci zakoupit. Být na obleky a distingovanost a stejně tak v žádném případě nebýt karieristkou a mít krásnou rodinu. Nehádat se a nevířit ve vztahu vody, jelikož jsem nikdy nebyla hádavá a problémová.
A nyní stojím před zrcadlem a nevím, co se změnilo. Možná že lidi mě změnili - říká se přeci, že člověk míní a okolí mění, nebo ne? Možná jsem dříve byla usměvavejší, méně problémová a konfliktní a hlavně hádavá, ale stačí snad jedna zkušenost k tomu, aby se člověk změnil? K horšímu, k tomu co nechtěl? Ve vzteku se přeci člověk těžce řídí a ovládá, takže co je ve vzteku, těžce se odnaučuje, natož sám. Snad jsem nechtěla býti karieristkou proto, že jsem netušila a ani si nemyslela, že bych mohla narazit na práci a kolektiv lidí, který mě bude bavit, na kterém mi bude záležet a ve kterém si poprvé v životě budu připadat nepostradatelná a že i na mě záleží!
Ale jak se tohleto stane? Jak se stane že se změní člověk? Nebo se změnili jen priority? Vždyť druzí lidé jsou stále důležitější, než já, ale sobeckost to rychle dohání. Nikdy jsem na sebe nemyslela v ničem, vždy jen na druhé a teď se ze mě stává mrcha, co se často přistihne v tom, že myslí na sebe, jak sebe vychvaluje a jak si myslí, že ona je ta nejdůležitější. Ale jak a proč se to vše stalo a děje?
To vážně stačí jeden zlej člověk a jde to s vámi vše do háje? Jedno velké zklamání, jedno lámání citů i srdce a vaše duše se přetransformuje v sobecké cosi?
Nechtěla jsem, aby se to stalo, ale všímám si toho víc a víc, ve všem, co dělám, ve všem, co se mi nelíbí, že mě opravdu stačil jeden člověk, aby zkazil vše, co jsem měla a budu mít kdy ráda a ačkoliv jsem v duši většinou v klidu a cítím se jinak opravdu skvěle a daří se mi, ohledně lidí, které miluji, své city neovládám, prožívám naplno lásku, štěstí, ale i vztek a zklamání, to posledních sil, do poslední slzy a nezvládám se kontrolovat,
Co se tedy změnilo? S věkem a dospělostí i priority nebo jsem se změnila já? Protože jsem dovolila aby mě jeden sobecký a bezohledný hajzl změnil?
Třeba se změnilo všechno a jenom já byla tak slepá, že jsem zapomněla nechtěla a snad i přehlídla to, co vše už je nyní jinak...





Poku můžu soudit, je to přirozenou lidskou přizpůsobivostí. Přijde situace, kdy jediná možnost boje, je změna priorit v sobeckém zájmu. Protože ruku na srdce, ve všem, co činíme, je velkej kus sobectví. A pokud je nový styl života výhodný a přínosný, po změně situace k lepšímu se stejně nevrátíš do starých kolejí, protože tím můžeš ztratit. Vrylo se to do tebe a definovalo tě to. Navíc, člověk se obměňuje geneticky naprosto přirozeně. Takže nemůžeš říct, že jsi tím, kým jsi byla předtím, když sis prošlazměnou atomů ve svým těle, chemie v mozku a... eh... to jsem zas úplně jinde.
This is my design.