Prosím odpusť mi, že nikdy více,
neuvidíš v záři svíce,
kanout slzy z mojich tváří,
ikdyž plamen matně září,
nedokážeš najít cesty
zpátky k srdci svými gesty,
avšak nevíš, jako moc bolí,
pomysleti na cokoliv
co je v rané paměti,
i zapomeneš v zápětí,
kde jsme byli, kdo jsi byl,
v čem ses tolik ukvapil
a proč ublížil jsi tomu,
co šeptal vánkem v květech stromů,
proč ublížil jsi tolik nám,
proč hraje hudba, tančíš sám.
Prosím odpusť mi, že nikdy víc,
ti nebudu moct tiše říct
jak to bolí, všechny city,
jak přežili jsme ten boj lítý,
a přesto vítěz není znám,
někdo z nás je obelhán -
možná že tím oba jsou,
a někde za tou závorou,
najdeme tu jistotu
a cenu našich životů





Wau, krásné....Jůlie