Tolik básní, veršů v nich,
kolik vloček, všude sníh,
kolik tónů partitury harf,
jak každý nový černý háv.
Halí naše duše hedvábím,
a svým pařátem jestřábím,
k orlím hnízdům v prostřed skal,
naše srdce klidně vzal.
A střeží jejich tlukot dutý,
jak kdyby chytit jej mohl pruty.
I věří, že jednou zase zpět,
svobodu vezme a bude letět smět.
Jen osamělý cit tam hnízdo střeží,
jak křehký vánek nad pápeřím.
Tak čeká na spásu věčnou,
nebo trýzeň někonečnou.
Tak čekám i já, než půjdu do nebe,
a jediná cesta vede tam od tebe.
Tak čekám, jestli půjdu směrem druhým,
to všechno jenom za zásluhy.




