Měla bych už spát, je pozdě a mě zítra čeká důležitý test... Ale já nemůžu. Nejde to. Možná jsem jen naspala v posledních dnech moc hodin a jsem odpočatá natolik, že nemohu spát, ale i tak jsem ten netbook vypnula a zkusila to. Jenže nemůžu. Nejde to. Mám v hlavě moc myšlenek.
Do uší mi hraje kolísavá hudba soudtracku z Titanicu, pochmurná a přeci nadějná flétna, která táhne své tóny tam a zase zpět.
Za poslední dny jsem si psala s několika lidmi. S těmi, co jsem si dlouho nepsala. Poslední dobou hodně vzpomínám. Utápím se v "coby kdyby", ačkoliv vím, že bych neměla.
Může být člověk občas soběc na úkor toho, co miluje nejvíce na světě? Já vím, že víc a nic lepšího bych si přát nemohla, ale přesto se mi úží dech, pomalu utahuje smyčka kolem pasu a hlava s točí, nohy se nepřítomně a neovladatelně motají.
Měla bych být šťastná a přitom jediná myšlenka, která mne uspokojuje, je chladivý vítr, tma a jen světla měst, aut a hvězd. Potřebuju jednou toho a pak zase toho, protože mě to dřív drželo a každý z nich mi dával něco jiného. Časy se změnily, ale lidi potřebuju pořád stejné, jen k nim přibývají další. Ty lidi mi rozuměli, dělali mi mé osobní psychology, pokud to tak mohu říct a bez jediného slůvka. Byli mi podporou a já je tu zase potřebuju. Protože měli vždy pravdu a dokázali mě dovést tam, kam jsem sama nezvládla.
Chci svobodu. Je správné teď pochybovat? Máme tolik plánů dohromady a jen zlomek svých, ale já cítím výčitky... Opravdu je cítím? Já.. cítím výčitky, ale vím, že není důvod, jen ty tenhle pocit ve mě bezdůvodně vzbuzuješ.
Já nevím jak dál. S tebou zle a bez tebe ještě hůř.
Padám, mám pocit že navenek, z jakési vůle, vypadám spokojenější, vyrovnanější, ale čím více úsilí, a ono to stojí stále víc, mě to stojí, tím více se uvnitř hroutím.
Prosím, potřebuju tady teď tebe, ale hned. A potřebuju splnit všechny sliby, které jsem dala já nebo někdo jiný. Potřebuju zopakovat zážitky, co mě vynesly nahoru. Neumím být sama a přitom je to to, co chci a co si snad tady přeju.
Obejmi mě, snažně tě prosím, jen ty to dokážeš tak, aby se všechny mé problémy rozplynuly. Proč nemyslím tebe a ne někoho jiného?
Chci jen ticho, hudbu a dívat se na hvězdy, zatímco mi vločky sedají na řasách a tančí mi ve vlasech,
Je to těžké, ale dochází mi dech, jsi jako korzet, co stahuje mé bezmocné tělo a já z posledních sil hážu do placu své myšlenky. A cítím, že dnes neusnu a nepůjdu spát, dokud to ze sebe vše nevypíšu.
Ty.. ty mi rozumíš, já to vím. Ale proč mi nerozumí i on? Mělo by to být přeci na opak. Prosím, ukonči to.
Vždyť jsi mi vždy rozuměl, i v tom, o čem jsem nikdy nemluvila, vždy jsi viděl do mých očí a najednou nevidíš, tak co se změnilo? Jsme tak blízko a přeci tak daleko od sebe a ta propast se zvětšuje. Sám odhazuješ rukama hlínu a zvětšuješ ji.
Vždy jsem blafovala a najednou to myslím vážně. Je to špatně, ale nedokážu to změnit. K lidem se přetvařuji a usmívám se, snažím se mít lepší přístup, ale nemám spíš na ně víc a víc náladu...
A ty... ty to čteš, já vím, a ptáš se, já vím. Ale neumím ti odpovědět, sama sobě to neumím. Tak neptej se prosím. Jen klečím na kolenech a snad i ty jsi mě tam dostal. Tak jak se můžeš tak ptát?..
Nevíím jak dál a nevím jestli mohu být sobecká, ale pokud budu, ztratím buď vše a nebo vše získám, nebo někdo jiný vše získá. Vím, že nejsem dokonalá, ale zklamal jsi mě. Já dělala vše, co jsem mohla, ale nestačilo to.
Na kolenech a tolik ran a přeci jsem ještě tu. Ty ale nesnášíš ty, díky kterým tu ještě stále jsem a komu za to vděčím. Prosím, proč je tolik nesnášíš? Je to kus mé duše a ty ji sám ničíš, drtíš ji a ubližuješ jí. Tak proč?
To ti na mě tolik nezáleží, to jsem ti tak lhostejná a tak nepodstatná?
Tak mluv se mnou, prosím.. já si s tebou potřebuju promluvit, potřebuju.. komunikuj se mnou, prosím... nebo umře i ta poslední část mě, co do teď byla při vědomí...




