Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Změna plánu

5. listopadu 2015 v 21:39 | Anielik |  Mé názory
Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by něco mohlo být naprosto jinak. Už od malička bylo moje útočiště internet a virtuální svět. V tom mě lidé měli rádi - nebyl důvod si myslet, že by to někdy mohlo být jinak i ve skutečnosti. Jenže virtuální svět mě jednou do reality hodit musel a tam se všechno změnilo.
Chovala jsem se stejně, jako na internetu. Možná trošku stydlivější, ale stále stejná. Jenže tehdy to byl vzhled co udělal svoje. Měla jsem krátké - dost krátké - vlasy a oblečení po bratrovi, který je o několik let starší. Vrstevníci holt měli vždy jiné představy o lidech kolem sebe a podle nich bylo nepřijatelné, abych vypadala takto, a tak mi to dávali jasně najevo.

Nikdy jsem neřekl, že život je lehký.



Mohla jsem se chovat tiše sebevíc, držet se stranou sebevíc, ale lidi si mě vždycky našli. Chápu, tehdy to bylo jen o tom, kdo je lepší, ne kdo je vyspělejší. A přeci, přiznejme si, na základní škole jsme byli všichni ještě děti, nebyl důvod si myslet, že bylo něco špatně. A že jsou špatné pocity - to přeci znamená, že je chyba v nás. Nenapadlo by nás v tomto věku hledat chybu v druhých. Už tehdy jsem ale asi myslela jinak, než lidé kolem mě. Taky tohle byl jeden z důvodů, proč jsem začala mít sklony k pesimismu a ventilovat si to poezií zveřejňovanou na mém blogu.

Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Byla jsem ráda za každého, kdo mě bral takovou, jaká jsem a za takové lidi jsem ráda stále. Poté ale přišla střední škola a já se ocitla v novém kolektivu. Šance začít znovu. Jenže jsem holt nebyla ten typ, kolem ktetého se kluci motají, holt se stalo. Vše vypadalo skvěle a já věřila, že tehdy jen byla chyba někde v půli cesty a tentokrát to vyjde. Vycházelo. Ale koncem prvního ročníku se to vše opět začalo měnit k horšímu a pokračovalo to v ročníku druhém. Lidé kolem mě byli značně vyspělejší, než lidé na základní škole, ale stále tam byl zase někde problém. Tehdy, nevím proč, jsem si do hlavy někam zahrabala myšlenku, že lidé se nesmí nechat být a člověk musí bojovat. Jenže situace se jen horšila a ani tehdejší - ex - přítel na tom bohužel nedokázal nic změnit. Byl motivace, ale ve třídě jsem holt trávila času dost na to, abych byla sklíčenější a vynervovanější a začala nezvládat školu. Možná na tom mělo podíl moje ne příliš veliké nadání pro vyučovanou látku, ale i psychický stav v tom hrál roli.

V životě můžeš věřit jen sám sobě.

Ročník jsem nezvládla a zopakovala si jej. Zdálo se, že se mi ulevilo, vše bude lepší, lehčí, lidé lepší, ačkoliv o úroveň níže, ale i to se časem vyvrbilo. Mohu mít skvělou brigádu, nyní i přítele, navíc jsem v maturitním ročníku, ale zjišťuji, že v každém kolektivu jsem ta nahraditelná část a v některých kolektivech dokonce ihned nahraditelná část. Asi je mi souzeno jít si svou vlastní cestou a sama. Koneckonců takhle dopadají nejúspěšnější lidé na světě - že ano?
Nezapadám do kolektivů a vím to, jen stále nevím proč. Mám pár kamarádů, ale nikdy jsem nezažila, abych byla ta, na které to závisí, aby někdo řekl "NE, ona musí taky jít! Jinak nejdu!" nebo třeba ještě lépe "Ne, bez ní to nemá ani cenu...".

Každý, kdo byl kdy úspěšný, byl někdy jiný.

Občas si říkám, že už asi moje poslání tady skončilo a jsem připravená odejít, že to stejně nikomu nebude vadit a nikoho to nebude zajímat. Stejně v poslední době nemám ráda lidskou společnost až na výjimky, které se dají spočítat na prstech jedné ruky. A přitom jsem člověk, co by se pro druhé i rozdal, jen kdyby se mu to i vrátilo.
Poslední dobou ale naprosto přicházím o iluze. Lidé jsou vypočítaví, škodolibí, zlí, neumí být vlídní a naslouchat druhým, neumí o lidi kolem sebe projevit zájem a udělat pro ně milé gesto, skáčou do řeči a udělají vše, aby vás zničili.
Za každým tímto poznáním je hora zklamání a vy klesáte níže, tak rychle, že je jen těžké se pomalu drápat zpět. Brzy to stejně vzdáte a stáhnete se do sebe natolik, že už nebudete důvěřovat nikomu z lidí, ani vlastní rodině a raději zmizíte z povrchu zemského.

Život je příliš krátký na to,

aby vstřebal všechny naše chyby.

Každé takoéto zklamání vás totiž změní a vy se měníte k horšímu. Už nemám ten smysl pro humor co dříve. Raději bych mlčela a byla neviditelná. Vyhybám se pohledům lidí, které znám a se kterými mi bylo dříve dobře a se kterými jsem se ráda smála. Tak ráda jsem se dřív bavila a smála a teď? Teď potřebuju jen cítit, že mi do tváře dýchá smrt. Adrenalin je jediné, co mě zvedne ze židle a dovolí mi se volně nadechnout.
Neumím se už tak smát, jsem zlá na lidi co miluju, jen proto, že mě život a zlí lidé tomu naučili. Věřila jsem vždy, že ke každému člověku lze najít cestu a každý že má v sobě kus dobrého, co jsem jim chtěla dát. Buď jsem už vše rozdala nebo vyměnila za zlé kusy co ničí mě, mé vztahy i mé blízké a je mi to moc líto.
Dlouho jsem nevěděla, o čem napsat článek a nešlo to, ale nyní sypu slova volně z rukávu a asi už bylo na čase. Leželo mi to na srdci moc dlouho na to, aby to tam vydrželo na věky.

Nikomu nevěř, všichni lžou.

Měním se k horšímu a čím více se toho stane, tím spíš si myslím, jsem si jistá, že na mě nikomu (až na těch pár výjimek) doopravdy nezáleží. Za celých těch dvacet let mám jednoho úžasného přítele, který vím, že je spřízněný a chtěla bych s ním jednou zestárnout. A za celou dobu mám jen jednoho nebo hrst opravdových přátel, což je moc málo na někoho tak moc (dříve) společenského a vlídného. Jenže většina lidí se točila zády a dělá, že mě nezná. Já teď na základě toho asi ignoruju lidi a dělám, že já neznám nikoho a nikoho nevidím. Nechci se bavit s lidmi, nechci s nimi trávit čas (pomineme-li opět ty samé výjimky)

Život je někdy těžký, ale na cestě ke každému většímu

cíli se nachází tolik překážek, kolik samotný cíl měří.

Nevím, co je se mnou špatně a žádný doktor mi to ani asi neřekne, ale jedno vím - moje plány se změnily. Změnily se směrem k horšímu a úplně na druhou stranu, než jsem chtěla. Ale stále mám ještě naději, že budu úspěšná, protože takoví lidé úspěšní snad jsou, alespoň tak mě to všichni a všechno naučilo.
Snad dojdu dál, než všichni ostatní, protože cenu jsem už za to myslím zaplatila. A myslím, že tu nejvyšší.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama