Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Kdybys věděl

11. listopadu 2015 v 18:23 | Anielik
Stála tam a přemýšlela. Hleděla do noci v místech, kde bylo pusto, ale měla to tu ráda. Měla tu celé město jako na dlani a líbilo se jí sledovat jen světla měst a světla hvězd.
"Myslel jsem si, že tě tu najdu..." ozval se jí za zády chlapecký hlas. Nevěděla, kdy se z její dětské dušičky stala duše dospělé dívky a kdy se dětská hra a dětské pošťuchování proměnilo v tak silnou lásku, že bolela u srdce a hnala slzy do očí. Nechtěla ale ztratit jediného pravého přítele, kterého měla. "Proč jsi tady nahoře? Proč nejdeš za náma? Je tam zábava..." pousmál se na ni a postavil se vedle ní. Pootočila na něj hlavu a stroze odpověděla "Nemám teď náladu na lidi ani na zábavu, promiň..." sklopila oči a odvátila opět pohled k městu před ní. "Mám ráda, jaké je tu ticho, atmosféra a ikdyž mi to tu občas v té tmě nahání strach, cítím se v bezpečí." pousmála se a sklopila hlavu kamsi do tmy směrem ke svým botám. Muselo mu být jasné, že si vidí sotva do úrovni krku, ale mlčel a tiše se usmíval.
"Dobře, nebude ti vadit, když se přidám?" usmál se letmo a posadil se na lavičku, pokynul k ní, ať se posadí vedle něj. Tiše si ho prohlédla a nakonec takřka neznatelně přikývla a posadila se vedle něj.
"Tak copak tě trápí?" prohodil najednou, jak se posadila. Vytřeštila na něj vyděšeně oči. "N-nic!" zakoktala najednou víc přesvědčivě, než se cítila.
"Vím, že se něco děje. Tohle nejsi ty. Tu holku, co jsem znával, se ráda a často smála, bavila se, povídala si od rána do večera a měla ten nejlepší smysl pro humor..." odvětil s úsměvem a jemně jí za bradu zvedl pokleslou hlavu. "Jak to víš?" podívala se na něj a pak stočila pohled pryč. "Znám tě odmalička, zapomněla jsi?" pokrčil letmo rameny a pousmál se.
"Jen... časy se změnily. Je tu najednou víc starostí a všeho..." odvětila stroze. Odmlčela se a poté, co zahlédla ve světle hvězd jeho tázavý pohled pokračovala. "Lidé jsou zlí a pomstychtiví a všude kolem nás je jen zklamání a někoho jako mě, to..." odmlčela se na chvíli, aby našla správná slova. "... prostě to bolí..." dokončila a zmlkla, v očích se jí zatřpytily slzy.
Podíval se na ní. "Všechno bude v pořádku. Nesmíš se tím nechat vyvést z míry." pousmál se na ní povzbudivě, ale už nevěděl, že za tím vším je mnohem víc. Něco mnohem hlubšího a bolestivějšího, než si uměl představit, ale uměla to dobře skrývat. Tyhle věci za ta léta uměla skvěle skrývat. Měla v tom mnohaletou praxi. Ale čím déle to skrývala, tím hloběji se to zarývalo a bodalo to jak tisíc nožů, zastavovalou jí to dech, rdousilo ji to. Měla chuť vše vzdát, padnout na kolena a už se nikdy nezvednout.
Mlčky k němu zvedla pohled a pohlédla mu do očí. V očích s ejí stále třpytily slzy. "Kéž bys věděl..." zašeptala přirdoušeně a sppěšně ho objala kolem krku, při čemž propukla v pláč. Mlčky jí objal a pohladil po vlasech, do kterých ji políbil. "Šššš..." tiše ji kolíbal. "Všechno bude jednou dobré... vše bude v pořádku..."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama