Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Popředu i pozpátku

18. října 2015 v 12:43 | Anielik |  Mé názory
Chtěla jsem napsat básničku... básničku o tom, co se mi teď honí hlavou. Ale nejde to. Ať se snažím jakkoliv, prostě mě nic nenapadá a z celkového dojmu toho celého textu nemám ani trochu dojem, že čtu básničku. Prostě nemůžu.
Možná bude lepší, když to napíšu takhle, protože to zřejmě dokáže lépe vystihnout mé pocity.

Jsem snílek. Jako každý takový, i já mám své sny, své cíle, své hluboké pocity. Je to těžké. Protože málokdo to dokáže pochopit a málokdo to také pochopí. Také si to málokdo vyloží tak, jak má a ne jinak, jak to myšleno nebylo.
Těžko se to říká nahlas, že vám někdo ublížil a ikdyž už je konec, tak máte stále v srdci díru. To, že je něco pryč a že milujete něco, nebo někoho jiného, ale neznamená, že něco jiného nemůže bolet.
Zrada, lži, podrazy... To vše dohromady dost bolí a nic nebolí víc než to, že jste někomu věřili, pro někoho tu byli, snažili se, smáli, prožívali krásné i těžké časy a on vám nyní buď nevěří nebo dělá že neexistujete nebo o vás rozšiřuje nechutná svinstva. Proč? Proč to lidé dělají? Proč když s někmý zažijí něco krásného a nevyvýjí se to zrovna podle jejich představ, proč se pak mstí? Co z toho mají? Proč předstírají, jako kdyby s vámi neměli nikdy nic společného?
Říká se, že holky jsou mrchy. Ale poslední dobou potkávám spíš holky, co říkají, že si s holkama nerozumí a kluci jsou mstivější a mnohem více zlí, než jakákoliv potvora někde na ulici. Role se obrátily.
A možná kvůli tomu je někde tam uvnitř zapsané to vše, co mi kdy ublížilo a všechny mé neúspěchy. Cítím je, když psolouchám hudbu a vzpomenu si na to, co pro mě kdysi v té době bylo důležité, o co jsem se snažila a nevyšlo to, to vše mě táhne dolů a já to vím, ale stále bojuju.
A vše, co chci, aby to někdo pochopil. Aby mě objal a řekl "Vím jaké to je, to bude dobré, vím, že to bolí, ale už je to pryč, bude to vše zase v pořádku..." Nechci aby mi lidé nadávali za mé pocity, chci aby je pochopili, alespoň někdo.
Proto jsem ráda, když potkám někoho, kdo se na mě dokáže jen podívat a ví, že už jsem si toho zažila dost - někoho, kdo mi rozumí.
Neznamená to, že nedokážu milovat - ale je to jistej způsob vzdalování se od těch, co milujete, máte je rádi a oni přesto nejsou schopni tohle chápat. O to více se uzavíráte do sebe a mlčíte. Nejhorší je totiž nutnost mlčet, když máte potřebu toliko mluvit.
Nechci být všude navíc. Chci vědět, že mě lidi někde chtějí a rádi mě budo přemlouvat, protože o mou společnost stojí. Proč se vnucovat někam, kde cítíte, že jste zbyteční a nadbyteční...?
Některé věci bolí a nikdy nepřebolí. Lidé by asi museli prožít váš život. Popředu i pozpátku. Pozpátku by bylo asi lepší. Lidé by se vraceli, vztahy by se zlepšovali, věci by se zlepšovali. Lidé by vás chápali.
Chci aby tu lidé byli pro mě, jako já pro ně.
Chci jen pochopení.
Pochopení mých citů.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama