Takže jelikož jsem už dlouho nic nepsala a přišlo mi pod ruku dobré téma (spolu s určitou nutností už něco napsat), tak jsem se rozhodla toho využít. Momentálně ležím s angínou (jaká ironie, vždy když je venku 40° ve stínu, tak chytnu zápal plic nebo angínu). Nejlepší je, že angínu jsem celých osmnáct let neměla a už ji mám podruhé v jednom roce.
Taky nevim, jak dlouho vydržim jen o čaji, protože mandle (natož ten velký aft skoro v krku, který nevim, jak se tam mohl vzít a zrovna na tak blbém místě) mi nedovolují nic snízt a ani na to nemm chuť. Navíc mám obě půlky zadku opíchané od penicilinových injekcí, na které docházím každý den místo léků. Takže nepolykám tabletky, ale píchají mi střdavě injekce do jedné a pak do druhé půlky. Po té dnešní už nevím, na kterém boku budu spát, když mám opíchané oba dva.
No, naštěstí mám toho nejlepšího lékaře domácího, který mi vaří, uklízí kuchyň, dělá mi čaj a pečuje o mě, když moje obvodní paní doktorka (mladá, ale velmi chytrá a milá, nemohu si vynachválit) zrovna nemůže.
Mno nic, konec srandy a jdeme na článek, ať to máme za sebou. Tak: NA ZDRAVÍ!

Nuže, strašidla pod postelí. Momentálně jsou má největší strašidla nateklé mandle a jazyk, takže ztěží spolknu vlastní sliny, natož nějaké jídlo. Má strava se skládá z polotaveného sýru, čaje a ohřátého jablečného pyré. (čtětě přesnídávka - která je ale moc dobrá a neprodává se po malých skleničkách jako pro kojence, ale po půlkilových sklenicích za 15-30 korun, takže opravdu dobrá koupě, určitě pro někoho, jako jsem nyní já).
Ale jaká jsou má skutečná strašidla pod postelí? Můžu to vzít z obou stran. Jak kostlivci ve skříni tak ona má strašidla. Myslím však, že své kostlivce ve skřni máme proto, aby ve skříni zůstaly a nevytahovaly se na denní světlo. Proto raději probereme jen strašidla.
Jaká mám strašidla, obavy, noční můry?
Možná že takové, že ten, koho miluji nade vše, mě milovat nebude. Nebo že umřu a nestihnu se rozloučit a říct i udělat vše, co jsem kdy chtěla nebo co jsem kdy měla. Ale každý má přeci své poslání a svůj úkol na zemi a když ho splní, tak přeci odchází ne? Ne, nebojím se příšer. O těch se mi běžně zdá v noci a i o horších věcech, ale z toho byhc moc strach neměla. Mám strach z mnohem jinačích věcí. ze všeho nejvíc se bojím tmy. ne tmy jako takové, ale toho, co ve tmě může čekat zrovna na mě. Možná že se bojí vlastního strachu.
Strašně se bojím toho, že nějaké, ty nejdůležitější věci, nebudou vycházet jak mají. Že skončím předčasně s dítětěm, sama, v nějakém krcálku o jednom pokoji, bez peněz, bez školy, bez lásky a nakonec umřu sama a bude to všem jedno.
Ale nejvíce se bojím o své nejmilovanější - mnohem více než o sebe, o sebe ani strach nemám, přežila jsem ledaccos a myslím, že ledaccos ještě přežiju. Většina věcí bolela a přebolela. Jak se říká "Co bolí, to přebolí.", jen je to chvíli nepříjemné (narážím na angínu, ano).
Bojím se selhání a neúspěchu, protože vím, že těch mám za sebou i před sebou ještě moc a nevidím hned pravý význam věci. Ten se dostaví až za delší dobu. Každopádně pokud se s něím dřete a věnujete tomu svj maximální čas a stejně neuspějete, už vám to trochu strach nahánět začíná.
Každý má ale svá strašidla. Jistě i vy - pokud chcete, pochlubte se jimi do komentářů, ráda si to přečtu.
A teď už zase posteli zdar, k čaji na zdraví a brzy, až se uzdravím, sem dám nějakou tu básničku, kterou už mám dlouho rozepsanou. Přeju hezký prázdniny





Je mi ľúto že si chorá, prajem skoré uzdravenie :) Ja osobne sa najviac bojím zamilovať sa. Myslím si že keď sa človek zamiluje ide tak trochu proti sebe. Buď bude odmietnutý, buď sa pokazí priateľstvo ktoré tu bolo, buď sa to nakoniec aj tak skončí fiaskom.. Jednoducho je to celé vždy dosť na prd.