Nad obzorem svítá, konec je v nedohlednu,
pod nohama písek, za obzor nedohlédnu.
Nad hlavou slunce a ve tváři vítr jemný,
neublíží mi kulky a snad ani střepy.
Na rukou krev a přeci jsou i chvíle krásné,
kdy slunce nepálí a nebe je jasné.
A tak hledím nad sebe, na zemi s nebesy,
zbaven vší pýchy - snad trochu noblesy.
Zahleděn k domovu a upnut ke svojí zemi,
kde chybí smrt a žádné bezpráví tam není.
Tak nabyl i pozbyl jsem, veškeré dobroty,
bojovat v nečase, navždy, pátky i soboty.
Aby úsvity v naší zemi stály také zase zato,
kdy nebe blankytné je a slunce je zlato.
Tak opět hledím na zemi s bohatstvím,
s láskou i nebesy a doufám, že zastavím.
Nebudeme se zabíjet v ulici na potkání,
a každý vrahoun se dá opět na pokání.
Jen tady stojím, se zbytky vší noblesy,
a říkám ti, člověče, probuď se a vyber si.





moc povedené! :)