close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Tak - ještě jednou, miláčku...

19. listopadu 2014 v 23:13 | Anielik |  Články z inspirace a nápadu
Nasedáme do auta, uprostřed noci a rozčíleni - jeden na druhého se zlobíme a myslíme si, že jsme oba v právu, ale nejsme. Nikdo z nás není v právu, protože si neumíme vážit jeden druhého. Moc jsme si na sebe zvykli a přešlo to v samozřejmost. Milujeme se, ale jsou chvíle, kdy se nenávidíme a to vše kvůli jdnomu hloupému důvodu.
Mlčíme a světla u auta se už rozsvítila. Je slyšet motor, jak vrčí pod kapotou. Něco mi to připomíná. Přesně takhle mi to nyní zní v hlavě a myslím, že tobě také, miláčku. Proč se vlastně vždy dostaneme až na toto místo? A to jsme se tolik snažili.
Vyjíždíme a v autě stále brní do uší to nesnesitelné ticho. Nikdo z nás nic neříká - ale třeba... třeba jen oba dva čekáme! Tak už něco řekni, notak, miláčku... nemusí to být hned omluva, nebo vyznání lásky, jen se třeba zeptej, proč mlčím! Ale ne, nic, ani pohledy nezabírají, stále je ticho a ani jeden z nás nechce ustoupit - ego se nám postavilo do první linie a je to silný protivník, zřejmě proti němu ani jeden z nás nemá šanci.
Přece se takhle nerozloučíme, bůh ví, kdy budeme zase spolu. Mám už pár slov na jazyku, ale teď mě nezžírá ani ta první linie, ani urážlivost, teď mě zžírá smutek, mrzí mě to. Vždyť je to celé úplně zbytečné. Mrzí mě to, miláčku, tolik mě to mrzí. A tolik bych to chtěla říct nahlas, ale tma, co se nachází venku, se pomalu vkrádá dovnitř a vpíjí se mi do žil.
Řítíme se nocí. Ne proto, že jsi naštvaný - tohle ty děláš vždycky. jenže já nemám strch o sebe, ne, to jsem nikdy neměla. Já mám strach o tebe! To tvůj život má větší cenu, minimálně pro mě. Klidně ať dostanu zásah první, ale ty to musíš přežít. Prosím, opatrně, kvůli tobě, miláčku.
Ale už je příliš pozdě, už vidím světla proti sobě a vím, co přijde, ale jsem s tím smířená. Nevím, kdo z nás dvou tohle přežije, ale chci, abys to byl ty, miláčku. Vždycky jsi to byl ty - o mě tu nikdy nešlo. Alespoň tak to vidím já.
Růženec na zpětném zrcátku se divoce kejve a převrací - jenže mě je to fuk, teď se starám o tebe, uvědomuju si to vše až teď, když už možná nebudu mít šanci ti to říct. Modlím se ale za to, abych neměla šanci promluvit, ale ty aby jsi měl stále šanci naslouchat. Neustoupili jsme ani jeden. Všude jsou střepy a růženec už nepřipomíná nic z původních barev. Tohle je konec, miláčku. Byli jsme moc zatvrzelí a věděli jsme, že se tohle může stát, ale i tak jsme měli jiné priority. Nyní už jsou slyšet jen kola, která vrčí ve vzduchu a nemají se o co opřít. Stejně tak i praskání plamenů. Kouř stoupá vysoko vzhůru.
Ať už ale přijde kdokoliv, nerozezná nic z pachu hádky a rozohnění v našich žilách - byls to ty, to ty jsi mě chytil naposledy za ruku a já ji ztiskla. Už jsme si rovni a teď je všechno v pořádku. Opravdu je? Miluji tě, miláčku.
Měli jsme si to ale říci dříve, ne teď, když už je pozdě. Budeme si oba něco vyčítat, ale třeba přijdeme na to, co je důležité. Nebo si nebudeme vyčítat nic, protože už zde ta možnost není. Kéž by tak byla ještě někdy druhá šance. Ale třeba tu je. Třeba ji dostaneme. Čeká tam na nás.
Tak - ještě jednou, miláčku.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama