Pláče tiše, když si myslí, že se nikdo nedívá,
tiše pláče a podvědomě vzpomíná.
Trpí sama, když si myslí, že ji nikdo nevidí,
snáší bolest, odstrčena od lidí.
Sráží ji to, co dříve dávalo jí křídla,
Co dříve pevné jako ocel, nyní křehké jako křída.
Možná to byl osud, možná tohle byla chyba,
štěstí zmizelo, však smutek se jí nevyhýbá.
Jediné, co zná, je pocit samoty,
možná to byli jiní, možná zranil jsi ji ty.
Když odešel jsi pryč bez slůvka rozloučení,
dal jsi jí pocit, že pro tebe důležitá není.
Nepodals jí ruku, když jí bylo třeba,
kdo našel si ten čas, aby pozvedl ji ze dna.
Nebyl to ten, od koho dalo by se čekat,
dovolils jí plakat a samotnou ji nechal.




