close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Za hranicí reality

2. září 2014 v 20:47 | Anielik |  Mé názory
Uznávám, vždycky jsem byla trochu mimo okolní vliv. Možná na mě podvědomě působil v ohledu módy nebo na mé chování (postupně jsem se otrkala vzhledem k lidem, co mají využívání a zesměšňování lidí jako koníček, protože už vím, že jsou tu i lidé, co stojí za mnou a podle mě i na správné straně kolektivu), ale na mé pocity a názory, nebo větší část povahy, vliv, alespoň si to myslím, nikdy nemělo.
Sice jsem si za to kolikrát nesla následky, a třeba i přesto, že jsou to v podstatě dobré vlastnosti, a mě dostaly do hodně špatných situací, jsem hrdá na to, že takové vlastnosti mám. Není nás moc, ale dostanou se ke mě občas slovo, že kdyby nás takových bylo víc, klidně se další člověk přidá. Ale...

Chtěla jsem sepsat básničku na několik řádků a několik slok, jenže jsem si řekla, že i když básně vyjadřují city hodně dobře, nemůže být tak dlouhá, aby vyjádřila to, co občas vyjádří lépe prostý text. Což je také důvod, proč jsem se nakonec rozhodla si zde "vylévat srdíčko jak pubertální třináctka do svého deníčku".
Nechci, abyste si to brali jako vylévání srdíčka a soudili mě jako pubertální barbie holčičku. Tohle totiž není důvod, proč sem vlastně píšu všechny ty texty a básničky. Vím, že je mezi vámi dost (a nebo pár, to nevadí) lidí, kteří si to rádi přečtou, najdou se v tom a třeba si z toho hrstka z nich něco vezme. Třeba někomu touhle kopou slov pomůžu - nevím, ale rozhodně to není proto, že si chci vylévat srdíčko, to je důvod, proč tohle všechno dělám. Ne pro sebe, ale pro ostatní.
Tím se vlastně dostáváme k tomu, o čem jsem dnes chtěla psát. Jelikož už mi dorazila nová klávesnice, tak mi to konečně možnosti dovolují, se zde "rozkecat" na několik desítek řádků a "vyhučet vám díru do hlavy".
Kamarád mi jednou řekl, že jsem strašně naivní,, že je to krásné a kéž by nás bylo víc, ale jsem prostě strašně naivní. Do jisté míry jsem viděla i lítost v jeho očích a dalo se přímo vyčíst, že je mu jasné, že to v životě budu mít assi dost těžké, ne-li že jsem měla, ale já si to vše uvědomuji - jen s tím nedokážu nic udělat. Okolí mě svým způsobem vychovalo a už se to nezmění.
Jsem jak ostrý kousek skla: hrany se sice mohou zabrousit a uhladit, ale podstata zůstane už asi navždycky stejná. Je to naivní, to vše, jak si představuji svět dětskýma očima?
Aby lidé byli občas poctiví jen proto, že jim odměnou bude cizí vděčnost a úsměv? Najít lásku, pro kterou budu vším a tím hlavním? Protože já taková jsem. Láska je pro mě všechno a nechci nic, drahé dárky a peníze jsou mi ukradené. Pro svou drahou polovičku bych dýchala. Možná proto, čím vším jsem si prošla, možná proto to tak vidím. A pokud by se drahé polovičce něco stalo, věřte tomu, že by mě museli odtahovat nákladním autem a v poutech, protože já bych neodešla jen tak, nevyměnila bych ho, ani kdyby ... ani kdyby cokoliv. A mohli by mi nabízet peníze, mohli by mi nabízet cokoliv, ale vím, že u všeho, co bych dělala, co bych si koupila, bych myslela na to, jaké by to bylo mít ho vedle sebe.
Nepodvedla bych ho, protože tak by to myslím prostě mělo být. Pokud mám tu osobu skutečně tak ráda, ak tvrdím, neudělám to. Pokud ne, proč tedy zůstávat?
Víte, neávno jsem dostala na začátku prázdnin brigádu na pokladně v jednom obchodním řetězci. Párkrát už se stalo, že mi lidé dají peníze navíc a já tam chvilku sedím a říkám si, že je šance je strčit do kapy a večer si něco koupit, ale zase vím, že jako zákazníkovi by mi chyběly a pokud vidím tu babičku s hůlkou v ruce, jak se na mě vděčně usmívá jen proto, že jsem jí došla zvážit tři banány a dala jí sáček na dva tvarohy, vím, že její vděčnost mi udělá větší radost, než to, že si za to večer koupim láhev vodky a ty peníze jí vrátím.
Vim že dost lidí, co si to čte, tak by si peníze nechala, třeba všichni, co to čtou, a říkají si, že jsem asi "pořádně blbá, když si ty peníze nestrčím do kapsy", ale já bych z toho nic neměla. A vím, jak náš stát šetří na penězích pro druhé, proč bych jí teda těch sto korun neměla vracet?
Pravda, přiznám se, pokud by to byla ženská, co mě seřve na dvě doby za naprostou prkotinu, a že jich existuje dost, zřejmě bych ztratila asi chuť jí vrátit i desetikorunu, co mi dala navíc.
Jsem už asi taková, že si představuji a přeju svět moc růžově, že bych se pro druhé rozdala a na sebe bych se totálně vykašlala, jen si nemůžu pomoct. I kdyby někdo někoho šikanoval a měla jsem to odnést víc než on, prostě se ho zastanu a pro svého nejdražšího bych i umírala a zabíjela, ale jsem taková. Jsem jen člověk, co musí cítit a kterému se musí dávat najevo, že je milován, i kdyby jen od jedné a té nejdražší osoby - to jediné mi k životu víceméně stačí a víc ke štěstí opravdu nepotřebuju.
Zkrátka jsem asi moc velký idealista, věřím, že úměv pro druhé udělá hodně a nic nestojí, tak proč ho nedarovat? Může to udělat každý. I když je realita jiná a já se schovávám asi - ač asi trošku nedobrovolně - někde za hranicé té reality,
A třeba mě ukamenujte, ale já se nezměním.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama