Ptal jsem se stromů, však oni mlčeli.
Ptal jsem se stromů, nic říci nechtěli.
Kde krása tvá a vůně květům vlastní,
Kde časy jsou, kdy bývali jsme šťastni.
Odešly za sluncem naše dny,
odešli pryč od našeho stínu.
Zůstaly prázdné chvíle, kdy
nyní žalem sám jen hynu.
Tam na mýtině vprostřed lesa,
stojí stará, osamělá bříza.
Jen ona naším svědkem jest,
i rozdělení našich cest.
Já ptal jsem se ptáků, kam vítr je nese,
prsty ztrácí cit, hrdlo se strachem třese.
Já ptal jsem se všech, snad vyjma sebe,
proč letí tak čas, proč tmavne nebe.
Ptal jsem se všude a ptal jsem se nás,
kdy přestane bolet, co zbylo v nás.
Odpověď nedostalo, to malý stvoření,
a svět můj budiž - navždy zlomený.





To je kouzelná báseň, docela mi připomněla J. Nohavicu, kterého mám moc ráda.
Za něco tak skvostného ti náleží má poklona