Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Píšu ti

14. září 2014 v 0:39 | Anielik |  Rozmluvy s Eleen
Po krátké chvíli, mi chyběl dech,
stála jsi tu sama, v děšti na schodech.
Plakala a déšť tě máčel do kůže,
nenávidět tě, člověk snad nemůže.

Zmáčená a stejně tolik krásná,
jako rosa v květech, ta časná.
Bez líčidel, bez barvy na vlasy,
stálas' tam taková, jaká jsi.

Přál jsem si moc chytit tě za ruku,
však jestli tu zůstaneš, neměl jsem záruku.
Přál jsem si políbit, ty vlhké rty,
už tehdy jsem věděl, že jsi to ty.

Bylo to dávno a já přec nyní,
sbírám odvahu a sbírám i síly.
Bylo to před lety a i tak stejně,
miluji tě a všem je to zřejmé.

Proto píšu ti sonety a píšu ti básně,
snad nic netušíš, možná je ti to jasné.
Píšu ti dopisy a píšu ti omluvy,
budiž to pamětí, budiž to rozmluvy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucienne Lucienne | Web | 14. září 2014 v 14:10 | Reagovat

Páni. Tak tahle je opravdu, opravdu krásná. Mám z ní husinu :)

2 Ellnesa Ellnesa | Web | 30. září 2014 v 14:50 | Reagovat

Tohle je zatím od tebe snad ta nejkrásnější báseň!
Píšu ti sonety a píšu ti básně....
Dokonalé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama