Píšu ti řádky, nevěda, zda budeš je čísti,
byli jsme šťastní a byli jsme si jisti
že patříme k sobě jako nikdo jiný,
však ranila slova, mluvily činy.
Hlava třeští a srdce se svírá,
kam zmizelo štěstí a kde je víra,
ruce se třesou a ústa tichá jsou,
hodiny ubíhají a roky jdou.
Měníme sebe, měníme duši,
ztrácíme slova, už teď jsme hluší.
Jsme slepí zároveň k sobě samým,
spíše než nám, věříme známým.
Ztrácíme odvahu i pocit nadšení,
úsměv se ztratil, vystřídán zděšením.
Děsíme sebe uprostřed noci,
nemám už kontrolu, nemám se v moci.
Nebojíme se bestií, ba ani tmy,
protože jsme zjistili, že to jsme my.
Nebojíme se pekla, nebojíme se nebe,
jediné, z čeho jde strach, je lásko z tebe.
Kdy odejdeš pryč a nevrátíš se zpět,
kdy ztratím jediné, co znamená můj svět.
Kdy ztratíš cit a ztratíš i zájem
a začneš se ptát, jestli se známe.
Kdy změní se to, co je nyní,
otočíme se a budeme si cizí.
Kdy ztratíme poslední, co nás k sobě poutá,
odemknou se zámky a rozpadnou pouta.
Až půjdem' svou cestou a každý jinde,
pak možná si někdo z nás všimne.
Všimnem' si toho, co bylo špatně,
bude to ostré, nyní však matně.
Snad nepřestane být objetí všeho toho smyslem,
a nedopadne to jinak, než každý z nás myslel.





Naprosto nejlepší, co jsem kdy od Tebe četl :))))