Šla jsi sama parkem - nedávala pozor,
nejsi malá holka, ale potřebuješ dozor.
Prázdný park a všude kolem tma,
nejsi ale jediná, kdo je tady sám.
Čekal v křoví a život má tu rozmanitost,
přišlas' ty a dalas' mu tu příležitost.
Teď lituješ toho, že jsi nešla mostem,
naříkáš, ale zkrátka už je pozdě.
Teď už víš, jak se cítí, kdo nemůže se hnout,
tyčí se nad tebou jak stín, jak solný sloup.
Drží ti ruce a netečně ti trhá šaty,
mohl to být někdo jiný, kdyby nepřišla jsi ty.
Z očí se ti řinou slzy a z nosu teče krev,
hledá si cestičku po tváři a zasychá na šatech.
Ale on nevnímá tvou bolest, ba ani tvůj pláč,
vychovaly ho pěsti a je od malička rváč.
Vylejvá si to, co dělali v dětství jemu,
ale i když jsi nevinná - trpíš napříč všemu.
Užil si a nechal tě tam prostě ležet,
celý svět ztratil barvy a krátce zešed'.
Ležíš tam teď zneužitá a plná žalu,
necítíš už nic a srdce - plné kalu.
Nezabil tě, ale radši by jsi chcípla,
udělal si z tebe děvku a nadosmrti kripla.
Příště už si rozmyslíš, kudy půjdeš domů,
jestli půjdeš sama a nebo jdete spolu.
Ztěží říct však, jestli ještě někdy někam půjdeš,
protože žít dál - i na to se teď ztěží zmůžeš.






O.o .. tak toto už hej...výborná báseň, som nadšený ^^