Když jsem se narodil,
neměl jsem zdání,
kolik slz jsem už naronil,
a stále jsem živý, k mání.
Když mi byl rok, učil jsem se chodit,
pár krůčků a slov pár,
po kolenou se v kobercích brodil,
bubáci byly to, čeho jsem se bál.
Když mi byly roky dva,
všechno jsem bral zkrátka -
můj otec byl hrdina
a můj bůh byla matka.
Když mi byly roky tři,
učil jsem se čím dál víc,
už mě nikdo nešetřil,
a já šel životu vstříc.
Když mi byly čtyři - dávno tomu,
velké dobrodružství bylo
vyběhnout poprvé z domu,
a strašně se mi to zalíbilo.
Ašak přelom byl, když mi bylo pět,
byl jsem statečný, ač trošku malý,
a chtěl jsem jakkoliv změnit svět,
změnit špatné věci, co se staly.
Přál jsem si svobodu, všem chtěl dávat,
místo toho se vše změnilo jinak,
navykl jsem si od všech brávat.
třpytivé oči vyhasly, zbyl jen přízrak.
Vyrostl a zestárl jsem za ta léta,
srdce se zmenšilo, pro peníze žije jen,
zatímco v dětství vzkvétá,
nyní noční můra a zlý noční sen.
Znám už jenom práci, peníze,
kde jsou moje cíle z dětství?
Jsem nyní slabý, starý - vyřízen,
kéž bych mohl říct, že nespí.
Kéž bych byl v té době, kdy mi bylo pět,
chtěl jsem rozdat vše co mám,
chtěl jsem být volný a změnit svět,
ale už je pozdě - jsem moc stár.






Ta poslední sloka je nádherná, krásný závěr. :) Taky se mi líbí ta o otci hrdinovi a bohovi - matce. :)