Ach bože, kolik jsi mi toho vzal,
donutil mě, abych se vzdal.
Smrt čisté a vymodlené duše,
tvářil jsi se bez slz, suše.
Bral jsi v čase žalu největšího,
kdy tolik neštěstí mě stihlo.
A já ten pádný důvod neviděl,
vzal jsi mi vše, co jsem kdy chtěl.
A když jsem myslel, že to vše pryč je,
dívku bílou jako lilie,
s úsměvem jak slunce a očima jak luna,
její ruka pozvedla mě ze dna.
Ale krutá hra to byla opět,
byla to jen hříčka a já měl zase trpět.
Slzy vymámil jsi ze srdce mého,
a bolest duše, nejen jeho.
Vzal jsi mi zas, co jsem bezedně miloval,
neptal jsi se, nežádal jsi, prostěs' bral.
Trvalo měsíce a nyní mohu opět radost cítit,
snad budu smát se a sílit.
Nyní vidím všechny tvoje důvody,
vrtkavý a laskavý, však stále jsi to ty.
Snad touhle další dívkou nechceš opět ranit,
poslední to kapka a pak se celý život stranit.
Upřímný úsměv a oči barvy moře,
snad jen radost a žádné hoře.
Neplánoval jsi to - to ani já ne,
občas se to prostě stane.
Jen nevím, jestli smím jít dál,
opustit to, co jsem tak hluboce miloval.
Cítím, že je pozdě zastavit,
zkrátka sebrat se a zde to zabalit.
Nezabráním tomu, co má se stát,
možná sním a tohle se má zdát
Nebo je to skutečné a já cítím opět lásku,
ten křehký cit, co se houpe na provázku.
Třeba to takhle býti má,
i když srdce stále vzpomíná.
Možná tomu jenom dáme čas,
aby se ukázalo, co se skrývá v nás.






Nejsem zrovna poetický typ, ale tohle chytlo i mě...