Jedna věta uprostřed zprávy,
a přitom vratká, jak stéblo trávy.
Jedno slovo uprostřed věty,
a stejně zrádná jak mezisvěty.
Na oko blyští se a v slunku třpyt,
jen jedno místo, kde pravdu skrýt.
Zlaté cihly a bílé perličky,
maličké plamínky a skryté svíčičky.
Tak vratké, jak ve větru plamínky,
bez zaváhání a jediné záminky.
Tak lehké jednomu a ubohé druhému,
jen odhrnout růžovou zástěnu.
Otevřít oči a pak marně doufat,
odvaha zbytečná, nač tedy si troufat.
Pozorně naslouchat, k čemu však sluch,
když klamný být dokáže každičký zvuk.
Jak poznat kdo a jestli pravdu mluví,
ta slova srdce bodají a krutě studí.
A proto všichni lžou a nikomu nevěřím,
když zajde slunce, opustí tě totiž i vlastní stín.





Je to krásný ale i smutný. Smutně pravdivý :( O to víc díky tomu co vim.