Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Lži

25. dubna 2014 v 22:35 | Anielik |  Básničky
Jedna věta uprostřed zprávy,
a přitom vratká, jak stéblo trávy.
Jedno slovo uprostřed věty,
a stejně zrádná jak mezisvěty.

Na oko blyští se a v slunku třpyt,
jen jedno místo, kde pravdu skrýt.
Zlaté cihly a bílé perličky,
maličké plamínky a skryté svíčičky.

Tak vratké, jak ve větru plamínky,
bez zaváhání a jediné záminky.
Tak lehké jednomu a ubohé druhému,
jen odhrnout růžovou zástěnu.

Otevřít oči a pak marně doufat,
odvaha zbytečná, nač tedy si troufat.
Pozorně naslouchat, k čemu však sluch,
když klamný být dokáže každičký zvuk.

Jak poznat kdo a jestli pravdu mluví,
ta slova srdce bodají a krutě studí.
A proto všichni lžou a nikomu nevěřím,
když zajde slunce, opustí tě totiž i vlastní stín.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Henry D. Henry D. | 25. dubna 2014 v 22:51 | Reagovat

Je to krásný ale i smutný. Smutně pravdivý :( O to víc díky tomu co vim.

2 Catie XXXXXXX Catie XXXXXXX | Web | 26. dubna 2014 v 17:29 | Reagovat

úžasný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama