Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Kroky života a slov

27. dubna 2014 v 13:42 | Anielik |  Spontánní kecy
Cesty života jsou nevyzpytatelné. Kolik lidí za život potkáme, i opakovaně, aniž bychom s tím ještě někdy počítali. Kolikrát nám život nahraje, marně nahraje, v dobré víře, ale my si nevíme rady, co s tímto krokem máme dělat. Život by byl třeba snažší, kdybychom si v každé situaci byli jistí, co máme dělat, viděli lidem do hlavy a kdyby byl každý z nás upřímný.
Život je plný ironických kroků, skutků a osudných rozhodnutí, která se na první pohled nemusí zdát správná, ale kolikrát to chce jen čas, aby člověk zjistil účel toho všeho dění kolem nás.

Někdy máte prostě pocit, že se vám vše hroutí na hlavu - v takové chvíli vám nepomůže nic, jedině nevšední zážitek; výlet k moři, adrenalin - zkrátka se odreagovat.
Sice je to jen na kratší chvíli, ale i tak nám to může na chvíli pomoci. Co ale později, když nás špatná nálada zastihne znovu nějakým důvodem sletu událostí? Budeme snad stále jezdit k moři a nebo skákat padákem? To asi ne. Ale v této chvíli by se slušelo trochu to rozebrat.
Jsou zde mezi mýmk čtenáři jistě lidi, kterých se nedotkne vůbec nic, všechno berou s chladnou a lehkou hlavou (upřímně takovým lidem závidím), poté jsou zde lidé, které zasáhne jen něco (i takovým lidem závidím) a pak jsou zde lidé, kterých se dotkne téměř všechno (mezi tyhle blbce patřím bohužel já, přiznávám). Vymýšlíme si nedobrovolně úvahy v tom nejhorším scénáři, aačkoliv tak věci myšlené vůbec nebyly, stále přemýšlíme, co jsme mohli udělat jinak a s každým klesnutím o příčku níž (samozřejmě ne jen tak, ale vžy s něčí přičiněním) se uzavíráme více do sebe, jelikož nechceme opět zažít to zklamání, když jsme opět začali někomu věřit a on se přitom jen přetvařoval a falešně usmíval (v této chvíli, kdy nám svitne naděje, nejsme schopni rozpoznat, že je to prostě jen někdo, komu je faleš druhé jméno a lež druhým příjmením za pomlčkou).
Člověk se možná časem může naučit nebrat si tyhle věci moc k srdci, ale pokud už se někdo narodil s tím, že si bere vše moc k srdci, stejně ho to bude někde hluboko štvát, ačkoliv si to nepřizná.
A zde se dostáváme k tématu, kdy tyto osoby nejsou schopní být nepříjemní ani k osobám, které by si zasloužili pověsit někde vysoko na nějakej baobab v poušti a hezky se houpat v bezvětří (sáhněme si každý do srdce sám, koho se to týká a koho nikoliv).
Ačkoliv máme pár lidí, kterým bychom bezmezně věřili a víme, že můžeme (Ptáte se proč? Mají to napsané v úsměvu a také v očích...), nemůžeme se zbavit dojmu, že platí pravidlo Nevěř nikomu, všichni lžou, i tvůj vlastní stín tě opustí, když nastane tma. Jak tedy poté můžeme někomu věřit?
Důvěra je risk a loterie, kde ne každý los vyhrává a ne vždy se vyplatí investice do tohoto nejistého "podnikání".
Nevím, jak vy, ale já, zrovna v takovýchto chvílích, jsem neskutečně ráda za lidi, se kterýma se bavím i píšu až do noci a zvedá mi to náladu - ačkoliv stoprocentně jistá upřímností si nedokážu být už asi nikdy. Ale jsou tu. Jsou to totiž lidi, kteří nemají zaptřebí se přetvařovat a narovinu prohlásí, že se s vámi bavit nechtějí, nemohou a také kdyby jste se jim nezamlouvali, tak se s vámi ani nebaví - nebo jsou to prostě lidi, co vás mají natolik rádi, že vám lhát nebudou a za rohem o vás nepronáší dost nelichotivá slova.
Mimochodem, také milujete lidi, co vás neznají a soudí vás? A hnedka v tom nejhorším světle? Já ráda dávám lidem šanci, abych je mohla pozat a až pak na základě jistých věcí si dělat názor (který se může samozřejmě měnit dle okolostí) - někdy je právě v tomhle chyba, jelikož čím víc šancí takovým lidem dáte, tím více mají oni šancí vám ublížit. Věřím, že v každém je něco dobrého a za každým chováním je nějaký důvod, ačkoliv některý je prostě asi nepochopitelný - je to občas chyba, aale já se už asi nezměním. Někdo si tu šanci nezaslouží, ale přesto mu ji dám a podám pomocnou ruku, o kterou mohu s nejvyšší prvděpodobností přijít.
Bohužel takoví lidé, ti nejlepší, odcházejí jako první, stěhují se a mří za jinými věcmi a cíli, ačkoliv někdy dosti nedobrovolně a my o takovéto lidi přicházíme, ne o kontakt s nimi, ale o jejich přítomnost, v takových chvílích přicházíme o kusy sebe a o kusy šance a naděje, že někdy ješt+ budeme šťastní, normální a spokojení.
Takových chvílí se bojím třeba já, dokončím školu, zmizím na rok do Anglie, na jinou školu a přijdu o lidi, kteří pro mě znamenají nejvíce na světě a budu je vídat jednou za rok nebo za dva, nebo i v delších intervalech. V těch chvílích už to nebudu já a vím, že takové lidi už nepotkám, ani jim podobné.
Bez některých lidí je zkrátka moc velký klid, ticho a smutno, jak vyklizený sál.

Tímto tedy děkuji všem, co se dobrali až sem a všem, co se mnou ty nnoční debaty vedou - a potlesk pro všechy upřímné lidi, pro které je lež a faleš cizí slovo.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama